Analýza: Rozsudky a vyšetřování útoků zápalnými lahvemi se motají v kruhu

Každý případ by měl soud posuzovat individuálně. Pokud soud dojde k závěru,
že je v něčem jiný než případy na první pohled podobné (obdobné, stejné) a patří
proto do jiné právní kvalifikace, může také dojít k jiné výši trestu. Justice je
ovšem státní institucí a nemůže se proto zbavit odpovědnosti před občany, jinak
řečeno, žádný soudce nežije ve vzduchoprázdnu. Důvody pro kvalifikaci činu a
následnou výši trestu proto musejí být popsány opravdu důkladně a přesvědčivě,
pokud si má justice zachovat vážnost ve společnosti. Či v našem případě spíše:
pokud má justice získat vážnost a respekt společnosti.

Při vědomí výše popsaného se nelze vyhnout pochybnostem. A to zvláště při
sledování toho, jak dopadají určité typy trestných činů při vyšetřování policií,
při jejich posuzování státními zastupitelstvími i soudy, od počátku 90. let.
Takovým specifickým zločinem jsou – i u nás – útoky zápalnými lahvemi,
pochybnosti se však týkají i rasisticky motivovaných vražd a pokusů o vraždu.

Vyšetřování a souzení těchto trestných činů se, mírně řečeno, pohybuje ode
zdi ke zdi. Vítkovský žhářský útok zápalnými lahvemi byl podle mě prvním takovým
případem, který byl adekvátně vyšetřen a posouzen státním zastupitelstvím a
soudem. To je také důvod, proč čtrnáct neziskových organizací, iniciativ a
osobností zabývajících se menšinami před pár dny vyzvaly Nejvyšší státní zastupitelství,
aby došetřilo případy žhářských útoků, které policie odložila, nebo které
kvalifikovala jako pouhý přestupek (sic!). Důvodem k této výzvě je přesvědčení,
že dotažení těchto (a dalších) případů do konce může být jedním z hlavních
důvodů, které pachatele těchto trestných činů může propříště odradit. Díky
aktivistovi Markusovi Papemu, který extremistickou scénu i konkrétně útoky
zápalnými lahvemi dlouhodobě monitoruje, mohly nevládky ve své žádosti uvést
konkrétní případy.

NEPŘEHLÉDNĚTE


Neziskovky vyzývají Nejvyšší státní zatupitelství, aby nechalo došetřit odložené žhářské útoky

Společně s rychlým vyšetřením a odsouzením případů může potenciální pachatele
odradit i výše trestů. Tresty za rasistické vraždy, pokusy o vraždu či konkrétně
za útoky zápalnými lahvemi se ovšem také pohybují ve velmi širokém rozmezí.

Připomeňme si praxi devadesátých let: 23. září 1993 napadla v Písku skupina
„Landových dětí“ (ti ze skinheadů, kteří vyznávali rasistickou skupinu Orlík
zpěváka Daniela Landy) čtyři mladé Romy na řece Otavě. Romové před nimi skočili do řeky. Rasisti jim
posléze nedovolili vylézt a 17letý Tibor Danihel se utopil. Z původně 18
obžalovaných soud většinu osvobodil. Po zrušení rozsudku a novém vyšetřování
skončili před soudem 4 obžalovaní, původně ani ne za vraždu, a vyvázli s
podmínkami. Teprve v roce 98 soud případ překvalifikoval na vraždu s rasistickým
motivem. Konečné tresty za rasiticky motivovanou vraždu, které udělil Vrchní
soud: Jaroslav Churáček 8 let a 3 měsíce, Zdeněk Habich 7,5 roku a Martin Pomije
6,5 roku. Za vraždy spáchané na jiných českých občanech než Romech v té době
soudy běžně udělovaly tresty 15 až 20 let či tresty výjimečné.

V 90. letech padaly tyto směšné tresty hlavně proto, že šlo „jenom“ o Romy –
a ti byli obětí našich hodných, slušných chlapců, kterým přeci kvůli jednomu
pochybení nebudeme „kazit celý život“. Policie a justice tak u nás zavedly
podivuhodnou kategorii potrestání. Jelikož pachatelé těžkých násilných trestných
činů odcházeli od soudů opakovaně s podmínkami, byli nepřímo trestány jejich
oběti: Romové, bezdomovci, cizinci (uprchlíci, pracovní migranti), lidé z jiných
subkulturních skupin (pankáči, skejťáci…) a ideoví protivníci (lidskoprávní
aktivisti, anarchisti a další). Deviantní recidivista, kterému soud potřetí
(počtvrté, popáté) vyměří podmínečný trest za násilné napadení z rasistických
důvodů, napadne Roma či cizince s klidem znovu. Čeho by se měl obávat?

K udělení prvního adekvátního trestu za takový trestný čin se naše soudnictví
propracovávalo velmi těžce, přes mnoho odvolání v mnoha kauzách a přes stížnosti
pro porušení zákona podaných ministry spravedlnosti. A díky tomu, že někteří
soudci a státní zástupci byli ochotni „hledat spravedlnost“ sami od sebe. Teprve
neonacističtí rasisti, kteří chtěli za pomoci zápalných lahví vyvraždit
osmičlennou romskou rodinu ve Vítkově, byli oceněni trestem, který odpovídá
spáchanému zločinu. A chvíli to vypadalo, že česká justice přestala tápat a
přiklonila se k tomuto, oproti minulosti přísnějšímu výkladu, který se ovšem
blíží výši trestů, jež za takové trestné činy padají v evropských zemích a ve
Spojených státech.

Ba co více, nejde jen o rasisticky motivované trestné činy. U nich laxnost
policie a justice v devadesátých letech začaly, stejný metr dnes však mnohdy
vidíme i u běžné (nerasistické) násilné trestné činnosti. Bez ohledu na motiv
pachatele je útok zapáleným molotovovým koktejlem do míst, kde jsou přítomni
lidé, pokusem o vraždu (pokud nejde o vraždu dokonanou, samozřejmě). To se týká
i nedošetřeného případu v Opavě, kde je podle tvrzení policie jedním z
podezřelých (nikoli tedy viník) z útoku zápalnou lahví místní Rom. A fakt, že ve
všech nevyšetřených případech byli napadenými Romové, vyvolává otázky, zda je
opavská policie ve svém vyšetřování skutečně nezávislá.

A týká se to i případu v ostravské kolonii Bedřiška. Zde to sice byli etničtí
Češi, kteří podle obžaloby vhodili zápalnou lahev do okna dvojdomku obývaného
romskou rodinou, policie i soud však jako motiv uvádějí sousedské spory, nikoli
rasismus. Syn dostal u Krajského soudu v Ostravě tříletý podmíněný trest za
pokus o obecné ohrožení. Matce soud udělil 18 měsíců za to, že synovi v jeho
útoku zápalnou lahví nezabránila.

Trestné činy s rasistickým motivem jsou u nás správně ohodnoceny vyšším
trestem než stejné trestné činy páchané z jiného motivu. Takže se dalo čekat, že
za vhození zápalné lahve kvůli sousedským sporům padnou tresty o něco málo
nižší, než dostali vítkovští žháři, dejme tomu někde mezi patnácti a osmnácti
lety. Dočkali jsme se ovšem trestů podmíněných, takže jsme se v bludném kruhu
octili opět na začátku, kdy za takové trestné činy padaly zpočátku téměř vždy
podmínky. Z takového pohledu musí nutně každá výjimka (pachatelé z Vítkova),
která je sice adekvátní, leč soudy nepoužívaná, jevit (mylně) jako exemplární
potrestání.

„Nepodařil se prokázat úmysl někomu způsobit smrt. Úmyslem bylo způsobit požár.
Proto se nám zdálo vhodnější právní kvalifikaci změnit na pokus o obecné
ohrožení,“ řekla k rozsudku soudkyně. Připomeňme, že v zapálené lahvi, kterou
vhodil pachatel do bytu, byl éter, jedna z nejnebezpečnějších hořlavin vůbec,
schopná navíc omámit oběti. A zároveň to, že lahev byla vhozena do bytu v době,
kdy jeho obyvatelé spali. Jenom náhodou se dcera probudila a stačila zápalnou
lahvi uhasit, než vybuchla. Ani jedno ani druhé soudkyně evidentně v úvahu
nevzala.

Ve dvojdomku se v době útoku nacházelo celkem čtrnáct lidí. Jeden z napadených,
Dušan Podraný, s rozsudkem pochopitelně nesouhlasí: „Mohli jsme tam shořet,
jednoznačně to byl pokus o vraždu… Ona nám bude nadávat, ať černý shoří a pak
jí pustí domů? To přeci nejde… To není dobře, že se vrátí domů. Moje žena jí to
nikdy neodpustí. Nebude se tam žít dobře.“ Dodal, že pokud se odsouzená žena do
osady skutečně vrátí, bude žádat vedení radnice obvodu Mariánské Hory a Hulváky
o přestěhování: „Buď jejich, nebo naše rodina.“

„Rozsudek první instance v případu žhářského útoku na rodinu v ostravské
Bedřišce je jasným signálem pro žháře v této zemi: Můžete hodit granáty do
rodinných baráků, ale nesmí se přitom nic stát. Všechno je zase při starém,“
uvedl pro Romea.cz Markus Pape. Podle něj ostravská soudkyně nedocenila snahy
policie a státní zástupkyně o nové definování společenské nebezpečnosti
žhářských útoků na děti. „Rozsudkem nebyla jenom porušena lidská práva, ale
hlavně práva dětí na život i na bezpečí,“ dodal Pape. A má samozřejmě pravdu.

Z popisované problematiky nelze vyloučit tresty za stejné zločiny, kterých se
dopouštějí děti a mladiství, protože tam to všechno začíná. Jako dobrý příklad
poslouží případ rasistického napadení dvanáctiletého chlapce, kterého se v
Krupce na Teplicku dopustili dva mladí Romové – jeden nezletilý (není mu ještě
15 let) a druhý mladistvý (16letý).

Dvanáctiletého Patrika z dětského domova v Duchcově, který byl na cestě za
matkou v Ústí nad labem, zastavili u bohosudovského nádraží v Krupce dva mladí
Romové ve věku 14 a 16 let. Chtěli po něm peníze nebo mobil. Když odpověděl, že
nic nemá, prohledali ho, vzali mu bundu a boty a pak ho odvlekli do blízkého
lesíka. Tam ho podle obžaloby donutili k orálnímu sexu, brutálně jej bili,
kopali a ponižovali. Podle obžaloby se pachatelé oběti zeptali, zda ví, „co
dělal Hitler za války s Cikánama v koncentráku. Tak to nyní budou dělat s ním.“
Těžce zraněný chlapec se po útoku z posledních sil doplazil na nádraží, kde mu
lidé přivolali pomoc. Skončil na jednotce intenzivní péče v nemocnici. Měl jedno
nalomené a druhé zlomené žebro, natrženou slezinu, pohmožděnou ledvinu, slinivku
a játra, tržnou ránu na hlavě a modřiny po celém těle. (Sdružení ROMEA nabídlo
postižené straně zprostředkování právní pomoci.)

Soud se prakticky ztotožnil se všemi body obžaloby, která vedle brutálního
zmlácení obnášela i pohlavní zneužití, znásilnění, loupež a vydírání. Soud navíc
správně tento čin překvalifikoval na pokus o vraždu ve spolupachatelství, za což
jsou vyšší tresty. Jak uvedl server idnes.cz, při vyšetřování vyšlo najevo, že
šestnáctiletý útočník neumí psát. Nezvladatelný byl už jako dítě, kradl a
loupil. Kvůli nízkému věku však v té době trestu unikl.
Za přepadení v Krupce ho
soud „odměnil“ trestem ve výši deset let.

Jeho nezletilý komplic nemohl být potrestán, protože děti do patnácti let u nás
nejsou za své činy právně odpovědné. Byl umístěn do polepšovny v Chrastavě. Ta
se ho snaží zbavit, protože je zdrojem neustálých problémů a konfliktů. Jak
taktéž píše idnes.cz, jeho povahu asi nejlépe dokresluje věta, kterou pronesl na
adresu zbitého dvanáctiletého chlapce, který se z brutálního útoku dodnes
nevzpamatoval a bere antidepresiva: „Měli jsme ho zabít. Nemuseli jsme se tahat
po soudech.“

Myslím, že je načase začít diskutovat o změnách v tomto směru. Násilí (a jeho
samozřejmost) roste úměrně tomu, nakolik jej společnost zlehčuje. Body k
diskusi:

• Je třeba umožnit soudcům, aby mohli mladistvým pachatelům udělit trest stejně
  vysoký jako by za stejný trestný čin dostal dospělý?
• Mohlo by věci napomoci zřízení detenčních zařízení, de facto vězení, pro děti
  a mladistvé? Nedávno s touto obnovenou myšlenkou přišel ministr Věcí veřejných
  Josef Dobeš. K takové úvaze jej, coby poslední kapka, přiměl případ z Ostravy,
  kde šestnáctiletý etnický Čech pobodal nožem tři chlapce ve věku 9, 13 a 14 let.
• Mohlo by věci prospět prolomení věkové hranice trestní odpovědnosti v případě
  obzvlášť těžkých trestných činů? A to se zavedením možnosti odkroucení trestu v
  zařízeních adekvátních věku pachatele? (Příklad: třináctiletý pachatel se
  dopustí vraždy, soud mu za to udělí třináctiletý trest. Pachatel je do svých
  patnácti let v detenci pro nezletilé, poté si část trestu odsedí ve vězení pro
  mladistvé a další část, po dosažení osmnácti let, v regulérním vězení.)

Represe sama o sobě samozřejmě není řešením, sociálních a preventivních
programů není nikdy dost. Určitý typ pachatelů však kvůli svému fanatismu,
deviaci, psychické či citové deprivaci nebo omezenosti na žádnou prevenci nikdy
slyšet nebude. Proto je více než nutné hledat adekvátní způsob ochrany
společnosti.