Dodnes mě tatínek chrání!

Asi málo kdo by uvěřil tomu, že žena, kterou vidíte na fotografii, oslavila již pětasedmdesáté narozeniny. Neuvěřitelně čilá, plná energie a tvář téměř bez vrásek, i když k ní život nebyl vždy milosrdný. Setkání s Annou Demeterovou, která už řadu let žije v Praze, patřilo spíše k těm smutnějším, ale alespoň pro mě velmi obohacujícím. Ústředním tématem našeho povídání jednoho únorového večera se stalo období druhé světové války. Jako mnoho Romů, Židů a dalších patřila Anna Demeterová k těm, kteří v době protektorátu museli na čas opustit svůj domov a byli odvlečeni nacisty do pracovních táborů. V nich trávil náš host Putování za romskou duší své nejhorší chvíle života. Z doby druhé světové války si pamatuje i sebemenší detaily a při vzpomínání na ni se ani po více jak šedesáti letech neubrání slzám. Její vzpomínky na utrpení, která během věznění jako šestiletá prožila, jsou stále čerstvé…

Macecha nás nesnášela
Anna Demeterová se narodila v roce 1933 v malé vesničce nedaleko východoslovenského Humenného. Na svou matku si vzpomíná jen velmi matně. Když bylo paní Anně pět let, maminka jí zemřela. Ona a její šest sourozenců, přičemž nejmladšímu bratrovi byl pouze jeden rok, se ze dne na den stali polosirotky. Otec paní Demeterové si za několik měsíců po smrti jeho manželky, matky paní námi zpovídané Anny Demeterové, našel jinou ženu. Ta se prý ale k dětem svého druha, otce paní Demeterové, nechovala příliš láskyplně. „Byla opravdu strašně zlá. Nevím, proč si otec vybral zrovna ji, neuměla ani vařit, což pro sedm malých dětí je nezbytné. Starala se o nás nejstarší sestra. Vařila nám, hrála si s námi, schovávala před zlou macechou jídlo, aby zbylo pro všechny sourozence,“vzpomíná ne příliš v dobrém na svou macechu paní Demeterová. Moc času ale s macechou dlouho nestrávila. Otec Anny Demeterové byl ve vesnici velmi oblíbený. Měl mnoho přátel, zejména pak jednoho muzikanta. Ten patřil skutečně k výtečným hudebníkům, bohužel jemu ani jeho ženě nebylo přáno vychovávat vlastní děti. „Porodila celkem čtyři děti. Na světě vydržely jen pár měsíců a pak poumíraly. Každý rok po dobu čtyř let se museli vyrovnávat se smrtí svých dětí,“dodává. Manželka zmíněného muzikanta a přítele otce paní Demeterové, byla většinu času sama doma, její muž totiž vydělával, vyhrával na nejrůznějších zábavách. A přitom jeho žena by si tak moc přála chovat malé dítě, nejraději holčičku. „Jednoho dne pár týdnů po smrti mé matky přátelé otce přišli k nám domů. Nepřišli si popovídat jen tak o životě. Přišli s prosbou na mého otce. Požádali ho o to, zda by jim nemohl dát vychovávat jednu z jeho čtyř dcer, když naše matka umřela a jim Pán Bůh vychovávat miminko nedovoluje. Nevím proč, ale culila jsem se k nim ze všech sourozenců asi nejvíce. Manželky přítele mého otce jsem se držela po celou dobu,“vzpomíná na událost sedmdesát let starou paní Demeterová se všemi detaily, jako kdyby se vše odehrálo před rokem. Nakonec se dcerou tohoto manželského páru stala právě paní Anna.

Rok 1942 – Anničce Demeterové je devět let. Stále žije s rodiči, kteří si ji osvojili a které miluje jako vlastní. Válka trvá již čtvrtým rokem. „Rychtář z naší vesnice se dal na stranu nacistů. Přišel za místními Romy s tím, že se budeme všichni stěhovat na jiné místo, kde nám prý bude mnohem lépe. A také dodal, že si na dlouhou cestu vlakem bez jakýkoliv oken, takovým, jakým se převáží dobytek, máme uvařit placky.“ Koleje vlaku směřovaly do středního Slovenska, kde se nacházel pracovní tábor. Z historických pramenů víme, že zde vládly otřesné poměry. Kapacita ubytování byla několikanásobně překročena, mnozí museli spát na zemi. V táboře panovaly velmi špatné hygienické poměry, nebyla zde žádná ubytovna či sprcha, vše bylo zamořeno hmyzem, lidé byli zavšivení, posléze mnoho vězňů onemocnělo tyfem. „Nikdo si nedokáže představit, v jakých nemyslitelných podmínkách jsme tam žili. Všechno si pamatuji, jako kdyby tomu bylo dnes. Takovou hrůzu bych nepřála ani tomu nejhoršímu nepříteli. Potupu, jako bylo svlíknutí se v jedné místnosti, kde byli jak muži, tak ženy, jsme zažívali dnes a denně,“pláče při vzpomínání na nelidské zacházení paní Demeterová. Podívá se na fotografii otce, muže, který ji vychovával. I on se svou ženou, druhou matkou paní Demeterové, musel jako ostatní Romové v táboře těžce pracovat. Paní Demeterová se při pohledu na jeho fotografii opět rozpláče a pokračuje ve smutném příběhu. Cítí potřebu o tom opět s někým mluvit. „Tatínka postihl jako mnoho mužů z tábora tyfus. Zatím byl ve stádiu, kdy by se dal vyléčit rumem. Moje maminka, která pochopitelně nebyla mou skutečnou matkou, ale oslovovala jsem ji tak, protože jsem měla takovou potřebu, byla velmi nešťastná. Chtěla pro otce získat rum. Prosila o něj svého bratra, který byl rovněž v táboře. Sympatizoval však s Němci. Žádala ho o pomoc, bohužel bez výsledku“. O pár týdnu později otec malé Aničky Demeterové nemoci podléhá. „Zavolali nás ostatní vězni, že tatínek umírá. Šla jsem za ním s maminkou, on už ležel bezvládně na zemi. Polomrtvý. Neschopný vstát. Šáhla jsem mu na hruď a prosila ho, ať nás neopouští. Vstal a jen řekl: ,Aničko, já už musím,. Lehl na zem, zavřel oči, které už pak nikdy neotevřel. Dodnes mě chrání“.