Dvojí pohled – několik zamyšlení na téma etnická hudba

Již řadu let sbírám nahrávky s hudbou různých národů a etnik z celého světa. Při pořizování nahrávek se snažím, aby hudební projevy na nich zachycené byly co nejautentičtější, a aby k žádné z nich nechyběl solidní bukletek se zasvěceným výkladem nebo popisem okolností, za nichž byla nahrávka pořízena. Opravdovým svátkem pak pro mne jsou setkání s nositeli té či oné kultury. Vyptávám se na muziku a zajímá mě, jak oni vnímají nahrávky, které pořídili etnomuzikologové více či méně zvučných jmen. Jak autenticky jim znějí a jak sami takovou hudbu klasifikují. Poprvé jsem si všimla diametrální odlišnosti náhledů na autentickou hudbu u alba s hudbou Paštunů z Afghánistánu. Nahrávka je z francouzské kolekce „Centre national de la recherche scientifique et du musée de l´homme“ (Národního centra vědeckého výzkumu a muzea člověka)a vyšla v řadě „Le chant du Monde“. Kritika byla nečekaně ostrá: „Takovouhle hudbu vůbec neznám. To se u nás nehraje. A jak to zpívají? To není jazyk Paštunů! U nás se hraje tohle: z mobilu zazní orientální melodie smísená s západoevropským popem. Jazyková bariéra mi tehdy zabránila dozvědět se o „té pravé afghánské hudbě“ víc. Podobnou zkušenost jsem udělala i u našich vietnamských známých. Nejprve mi vyprávěli o tom, jak je pro starší generaci důležitá tradiční hudba (dȃn tȏc) a kritizovali „bezobsažnou“ popovou hudbu, kterou poslouchají mladí. Zajímalo mě, co řeknou na moje alba se zaručeně autentickými nahrávkami vietnamské hudby. Dotáhla jsem do obchůdku s oblečením baťůžek s rozmanitými nahrávkami: od klasické hudby, která je pochopitelně zvukově podobná čínské hudbě, protože se pod jejím silným vlivem vyvíjela, přes nahrávky lidové hudby některých z 53 etnik žijících ve Vietnamu, až po záznam budhistického pohřebního obřadu. V krámku se rozhostilo ticho. Prodavač polkl a pronesl tiše: „To už je MOC dȃn tȏc.“ Chopil se mobilu a ptá se: „Máš bluetooth? Nahraju ti, čemu my říkáme „dȃn tȏc“.“ Pouští ukázky. Z mého úhlu pohledu jasná „popina“. Nechápu, v čem je hudební rozdíl mezi dȃn tȏc a popem, který poslouchají mladí. Zapisuji si na kousek papíru čísla písniček a překlady textů. „Tahle písnička je skvělá, tam se zpívá o válce ve Vietnamu, slyšíš, tady je kus americké melodie, zpívá se tu běžte pryč z naší vlasti... tahle písnička se jmenuje Saigon a vypráví, jak to tehdy bylo. Nebo tahle je o kráse hor a o těžkém životě doma, štěstí je třeba hledat jinde ve světě... Opouštím domov, ale mám ho pořád ve svém srdci.“ Není vůbec řeč o hudbě, ale o textech písní. Píseň má smysl, když její text promlouvá k srdci posluchače. To je něco, co se ze západoevropské hudby částečně vytratilo. Posloucháme hudbu, ale nad textem se zamýšlíme až druhotně, dokonce nám často nevadí, když mu nerozumíme, protože je zpíván v jazyce, jejž neovládáme.
Zvláštní místo v mé sbírce zaujímá romská hudba. Je to mimo jiné i proto, že máme s manželem mezi Romy mnoho přátel a známých. Na začátku našeho přátelství s mladou dvojicí z Rumunska jsem o hudbě, kterou poslouchají rumunští Romové nevěděla nic. Chtěla jsem je potěšit. Vytáhla jsem Taraf de Haidouks a Fanfare Ciocarlia. To jsou kapely, které lámaly rekordy world chartu, dostávaly do vytržení publikum snad na všech renomovaných světových festivalech etnické hudby a world music. Pyšně jsem pustila první, jaksi „neoficiální“ album s Tarafy. Nastalo známé ticho. Po první písničce „Fanfare Ciocarlia“ se náš přítel neudržel a trochu opovržlivě pronesl „Kado i musica tzaraneski“ - To je hudba „chrapounů“, tj. kterou hrají vesničané. Vytáhl mobilní telefon a pustil mi „manele“. Významně pronesl: „Kado i musica romayi“ To je romská hudba! Pouštěl mi jednu písničku za druhou a překládal. Opět šlo především o texty, o aktuálnost. „Kado i traio romano, o Roma chan, ďilaban, khelen, čoren, mangen, train andi sea luma, si barvale, čore, charane, nasul...“ – To je romský život, Romové jedí, zpívají, hrají, tancují, kradou, žebrají, žijí v celém světě, jsou bohatí, chudí, dobří i špatní... Několik let jsem pak od něj dostávala nové a nové nahrávky. Každá písnička byla už po několika měsících stará. V romských nahrávacích studiích v Timişoaře již řadu let chrlí jedno hitové album za druhým. Není bez zajímavosti, že tato obrovská produkce jde zcela mimo světové žebříčky hitparád. A přesto. Co do počtu napůl pirátsky vydaných kompaktů jistě předčí i některé světové labely. Manele na tisíce způsobů. CD, MP3, a DVD se svatbami pořádané nejbohatšími romskými rodinami jsou ke koupi snad na všech balkánských tržnicích, a to nejen v Rumunsku, ale i v okolních státech. Nejdůležitější je jedno: aktuálnost. Písničky musí být ze života. Za podobnou zkušeností nemusíme ovšem ani chodit do Rumunska. Kolik kazet a kompatků vydal na Slovensku Senzus, Koro Pavlocistar, Riko, Dáša, Senreiovci, Tino Gypsy a jiní? Romistka Milena Hübschmannová zavedla pro tuto produkci pojem „rom pop“. Čím se liší kazeta od kazety, nahrávka od nahrávky? Jsou to opět především texty, které oslovují. Částečně vycházejí z idiomů romského folklóru a částečně se dotýkají současné životní reality a promlouvají k duši posluchače. Romové se netrápí s autorskými právy. Když je zaujme nějaká písnička nebo část melodie, přetvoří si ji po svém. Podloží ji vlastním textem, trochu upraví melodii, přidají pár akordů, aby to znělo „víc romsky“. Jedna písnička osloví v těžkých chvílích, jiná rozveselí a povzbudí k tanci.
Poslední hudební zážitek, o který se chci podělit, je pokusem o náhled jakoby z druhé strany.
Před několika lety jsme byli se studenty v jedné romské osadě na Spiši. Bylo nádherné letní počasí a úplně vyzývalo k opékání vepřových žebírek. Nakoupili jsme jich pořádné množství, k tomu pivečko, nezbytné laciné víno „Sladkou paní“, a pro děti limonády. Studenti s dětmi nanosili dříví, rozdělali oheň a zakrátko se u ohně sešla značná část osady. Došlo také na „písničky u táboráku“. Romští hoši hráli a zpívali jejich písničky, naši studenti zase ty naše. Jeden student hrál na kytaru obzvlášť skvěle. Zpíval písničky známých českých písničkářů od folkových i rockových kapel. Zaposlouchala jsem se do jejich textů. A mně to najednou připadalo v tom prostředí úplně absurdní. Všude kolem stáli lidé, kteří denně vynaložili značné úsilí, aby si zajistili základní životní potřeby. Jejich svět i životní styl byl diametrálně odlišný od toho našeho. Z tohoto úhlu pohledu mi texty našich písniček zněly jako z Marsu: „Uprostřed mých podzimových nálad, těžko budu optimizmem sálat, smutně hledím na Šárku, jak pouští cirkulárku, zrovna jsem ji chtěl o ruku žádat...!“
Napadlo mě tenkrát, že s písničkami je to podobné jako s květinami. Každé se daří v jiném prostředí, každému se líbí jiná a když nechceme, aby zvadla a zanikla, musíme se o ni starat. Některé květiny nám ozdobí stůl jen na pár dní a o jiné pečujeme v hudebním květináči celá léta.

Kateřina Andršová