Fotoreportáž: Radvankou zní Haleluja
Nevelký domek z nepálených cihel, valků, opouštějí dvě stařeny ve svátečních šatech. Jedna z nich má ve vlasech úzkou čelenku s blyštivými kamínky, ta druhá přes ramena přehozený tyrkysový šál. Posledních několik dní značně pršelo, všude jsou nekonečné kaluže, a proto to dámy berou stranou přes pozvolný kopeček. Přesto se ale jejich naleštěné střevíce boří do nánosů bláta. „Av amenca, mro čho! (Pojď s námi, chlapče můj),“ volá na mě jedna z nich. Jsme přeci v užhorodské Radvance, a navíc je středa, tři čtvrtě na šest. Za patnáct minut začíná mše bratra Brugoše, pátera romské církve Dživdo Del (Živý Bůh).
Do jednoho ze zděných rodinných domků uprostřed Radvanky vstupují usměvaví Romové. „O Del tut te blahoslavinel (Požehnej ti sám Pánbůh),“ ozývá se zpoza rohu. Dřevěné židličky se postupně začínají zaplňovat lidmi s plachými výrazy v obličeji, které značí očekávání. Staří Romové usedají do předních řad, mladí chlapci zabírají lavice u bílé zadní zdi. Pětice cizinců u improvizované dřevěné kazatelny vytahuje své Bible, aby jeden po druhém odsloužili své kázání mezi radvaneckými Romy. Vždyť přeci dorazil i sám páter Henry s manželkou až z amerického Ohia. „Romové si přáli, abychom za nimi zase přijeli, tak jsme nemohli jinak,“ vysvětluje svou dalekou cestou Henry.
Bohoslužbu začíná páter Brugoš v romštině, poté přechází do ruštiny. Nastává odříkání modlitby, během kterého všichni přítomní povstanou a zdvihnou ruce do úrovně čela. Někteří mají zavřené oči, jiní upřeně hledí do jednoho bodu, dalším po lících nesměle stéká slza. S rostoucí silou Brugošova hlasu roste i napětí ve tvářích modlících se Romů, přibývá také slz a místy je slyšet požehnané: „Haleluja!“
Po tom, co všichni z přítomných kněží odříkají své modlitby, přichází na řadu čas zázraků. Prostřednictvím rukou pátera Henryho a jeho manželky budou uzdraveni přítomní nemocní. Jako první přistupuje asi pětašedesátiletá stařenka. Zatímco se Henry anglicky ptá, co přesně ji trápí, žena na něj upřeně a odevzdaně hledí. „Mám hrozné bolesti hlavy a pálí mě na hrudi. Nemůžu z toho v noci psát,“ svěřuje se v maďarštině žena překladateli, který její potíže Henrymu tlumočí. Ten naráz přiloží své pihovaté ruce na její čelo a hruď a prosí Boha o pomoc: „Bože, pokud chceš této stařeně ulehčit a uzdravit ji, učiň tak, prosím tě, nyní!“
Je lehce po sedmé hodině a pravidelná mše pátera Brugoše a jeho hostů pomalu končí. Ještě proběhne krátká modlitba na závěr a radvanečtí Romové se pomalu s úsměvem na rtech vytrácejí domů. Ještě poslední objetí s manželkou pátera Henryho a zpátky ke svým každodenním problémům.
Když se nad tím vším zamyslím, nepatřím mezi přívržence církví, zejména těch letničních. V užhorodské Radvance se ale podařilo něco neskutečného. Slovo boží předané obyčejným lidem, kteří se často potýkali s palčivými problémy, na příkladech každodenních situací změnilo život mnoha radvaneckých. Jak sami vyprávějí, potýkala se celá řada z nich se závislostí na alkoholu a drogách. Potkat vyléčeného uživatele těchto omamných látek v kostelních lavicích s Biblí v ruce už není jen raritou. Víra dává zdejším Romům, kteří přišli zejména v devadesátých letech o zaměstnání, naději na lepší život, naději, že nezůstanou se svými problémy ve štychu. „Dneska nemám chleba, abych dala svým dětem najíst. Ale už se nebojím. Bůh mě v tom nenechá a vždycky mi nějak pomůže,“ usmívá se pětapadesátiletá Klára. Přidanou hodnotou je i zlepšování vztahů s majoritní společností. Romové i Neromové navštěvují letniční církve pospolu, jsou bratry a sestrami, snaží se si vzájemně vypomáhat. Barva pleti ani mateřský jazyk zde nehrají roli.
Více o letničním hnutí mezi Romy se dočtete v prázdninovém čísle Romano voďi.
