romea - logo
28. listopadu 2021 (neděle)
svátek má René

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Hlavně dobře přihrát, Mirek Červeňák vsadil vše na fotbal

Ostrava, 12.9.2010 23:29, (Romano voďi)

„Kdybych dával škole tolik co fotbalu, byl by ze mě aspoň právník,“ říká pobaveně defenzivní záložník staršího dorostu ostravského Baníku Mirek Červeňák (17). A není důvod mu nevěřit. Z dětské čutané před domem přešel do týmu ostravské části Poruba a dnes třetí rok hostuje v Baníku. Jak sám říká - nic nemá jisté a o místo v základu musí bojovat pořád.

Dvakrát denně trénink a o víkendech turnaj nebo přátelské utkání, tak vypadá léto Mirka Červeňáka. Žádná dovolená s rodiči, výlety s kamarády ani vysedávání do noci na parties. Prostě jen fotbal, fotbal, fotbal. „Beru to prostě tak, jak to je. Pokud chci prorazit a jednou hrát první ligu, úlevy neexistují,“ glosuje svůj sportu zasvěcený život pohledný mladík.

Prosadit se

A má pravdu. Desítky let nejoblíbenější sport světa přináší nejen vysoké výdělky, ale i obrovskou konkurenci, která generuje jen ty nejlepší. Dobrých fotbalistů jsou desetitisíce ze všech koutů světa, těch nejlepších - hrajících v nejlépe placených evropských ligách - desítky.

„Hned po rodině je pro mě fotbal na prvním místě, a rodina to chápe,“ říká přesvědčivě rodilý Ostravák, jehož děda také hrál a otec je vášnivým fotbalovým fanouškem. Mužští členové rodiny nevynechají jediný match a samozřejmě si občas neodpustí nějakou tu dobře míněnou radu. „Zvlášť když jsem hrál ještě za Porubu, děda s tátou měli občas nějaké připomínky. Teď už tolik ne. Myslím, že jsou hrdí, že jsem v Baníku,“ přemítá.

Před třemi lety si jej jediný ostravský tým hrající první ligu mužů vybral během zimní přípravy a pozval na výběrový kemp. Červeňák uspěl a společně s bratrancem putoval na hostování do Baníku. „Byla to velká výhoda, že jsme mohli přijít spolu. Vzájemně jsme se hecovali a pomáhali si,“ vzpomíná. Romští nováčci totiž byli přijati s lehkou nedůvěrou a pro nějakou tu nekorektní poznámku spoluhráči nešli daleko, zvlášť když byl trenér v bezpečné vzdálenosti. „Přijali mě postupně. Nijak jsem se nepodbízel, prostě jsem zůstal svůj a šlo to,“ říká lakonicky a dodává, že i když už s mnohými z nich není v týmu, stále jsou kamarádi.

Nezaplašit sen

Minulost však pro talentovaného Červeňáka nehraje velkou roli, to, co je momentálně důležité, leží na druhé straně časového spektra – budoucnost. Nejbližší touhou Červeňáka a celého týmu ostravské „18“ je vyhrát ligu, loňskou sezonu jim vítězství uniklo jen o vlásek a skončili za Opavou druzí. Tím vzdálenějším přáním je do svých dvacátých, jednadvacátých narozenin odejít za fotbalem do ciziny. „Jsem realista, takže klidně začít v nižší lize a vyhrát se. Jen nesedět lavičku,“ plánuje.

Do té doby však musí zvládnout ještě jednu zkoušku – maturitu. „Trenéři si hlídají i známky, nesmíme propadat, a ani na větší množství čtyřek se nikdo nedívá s pochopením,“ říká budoucí třeťák střední administrativní školy, „takže si to hlídám, ale moc učení nedávám.“ Člověkem v rodině, který se rozhodl jít cestou vzdělání, je podle Červeňákových slov jeho starší setra. „Letos bude maturovat a na posledním vysvědčení měla jen dvě trojky, prostě se pořád učí,“ vypráví s hrdostí. Otec Mirka Červeňáka je v invalidním důchodu a matka dochází na veřejně prospěšné práce, takže moc peněz v rodině není. Přesto pokud by se setra rozhodla jít na vysokou, podporu rodiny by měla. „Naši nás ve všem hodně podporují, jsou na nás hrdi. Myslím, že je v tom i přání, abychom se v životě měli lépe než oni,“ dumá.

Promluvit o svých největších fotbalových snech se Červeňákovi příliš nechce, jako by měl obavu, že je zaplaší. „Líbilo by se mi hrát španělskou nejvyšší soutěž, ale to je jen sen,“ říká opatrně. Právě hra Španělska se mu na nedávno skončeném světovém šampionátu v Jihoafrické republice líbila nejvíc. Jinak je fanouškem londýnského Arsenalu a skalním obdivovatelem stále hrající fotbalové legendy Thierry Henriho.

Sám však má na hřišti úplně jiné úkoly než útočník Henri – jako defenzivní záložník spíše vytváří přihrávky a vypomáhá obraně, než střílí góly. „Je to asi divné, ale nikdy mě nebavilo dávat branky, raději na ně dobře přihraju, pomůžu mužstvu, jsem týmový hráč,“ uzavírá.

Článek vyšel v Romano voďi 7-8/2010

Přečteno: 4531x
 

Kam dál:

Štítky:  

Sport, RV 7,8/2010



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo