Jeden svět podeváté

Podeváté je již skoro podesáté a je to tedy málem výročí a já jsem ráda, že se s vámi, milí čtenáři, setkávám na stránkách Romano voďi se stejným optimismem jako minulý rok. Snad to u tohoto festivalu ani jinak nejde. Přestože člověku běhá někdy mráz po zádech, ztotožňuji se s ředitelem festivalu Igorem Blaževičem, který říká: „Hledejme společně s hrdiny našich filmů optimismus. Pokud ho mají oni, není důvod, abychom ho neměli my.“ Igor Blaževič, zakladatel festivalu Jeden svět (festival věnovaný problematice lidských práv), opět nezklamal a – pro mne záhadným – způsobem zvládal být přítomen téměř všude, usmíval se, vysvětloval, odpovídal a se svou nepřehlédnutelnou tváří a bezednou studní energie byl hlavním, a přesto nenápadným elementem festivalu.

V současné době festival Jeden svět zaujal své pevné místo a patří mezi nejvýznamnější festivaly dokumentárních filmů v Evropě. Také společnost Člověk v tísni, která již od roku 1992 funguje bez výhrad jako reprezentativní organizace ČR, pomáhá v krizových oblastech a zasazuje se o dodržování lidských práv po světě a která je zároveň mateřskou základnou festivalu, je pro mne symbolem toho, „jak věci dělat“. Nemohu nezmínit, že přesto se najdou lidé, kteří pochybují o tom, jak festival funguje a nazývají jej „byznysem s lidským utrpením“. Takovým lidem vzkazuji: „Zajděte si na film, zamyslete se a uvědomte si, že pouze označovat věci za špatné bez vysvětlení je cesta špatná, primitivní a je přesnou ukázkou toho, jak je jednoduché házet špínu na druhé bez toho, aniž by se člověk nad svými slovy zamyslel.“ Není možné obsáhnout celý festival, zmínit všechny filmy a debaty, které proběhly, a proto mi dovolte vás provést alespoň ve zkratce.

Tradičně při zahájení festivalu byla udělena cena Homo Homini udělovaná osobnostem, jež se významně zasloužily o prosazování lidských práv. Odnesla si ji Světlana Gannuškinová z Ruska, která neúnavně bojuje za práva obyvatel v Čečensku. (Letos cenu věnovala jedna z nejvýznamnějších českých výtvarnic Adriena Šimotová.) Během festivalu jsme měli možnost zhlédnout velké množství filmů, rozdělených do jednotlivých sekcí: Hlavní soutěž, Máte právo vědět a Krátké formy.

Tento rok jsem skutečně ocenila výběr dokumentů. Mnohé skalní návštěvníky by totiž již mohla přepadnout „únava“ z bolesti a beznaděje prezentované na plátně bez pozlátka a se syrovostí nezbytnou k ukázání reality skutečně takové, jaká je. Letos ale porota vybírající filmy moudře zvolila i velké množství dokumentů, které bez jediné „kapky krve“ dokázaly narušit naši stereotypní realitu žití, změnit ji z nevýrazné a šedivé na paletu výrazných a hutných barev.
Mezi takové patřily například filmy Most přes Wadi, Černé slunce či Hřbitovní klub.

Izraelský film Most přes Wadi (režie Barak Heymann) vyhrál hlavní cenu diváků a já jen mohu kvalitu potvrdit a vřele doporučit zhlédnutí. Málokomu je neznámý izraelsko-palestinský konfl ikt. Najít pro něj řešení není jednoduché a již roky se o to snaží mnoho politiků, leč zdá se bezvýsledně. Otevřít školu, ve které se budou společně učit izraelské a arabské děti, je ale jedna z možností, která, jak ukázal dokument, může být cestou. Kamenitou, hrbolatou, nerovnou, ale stále cestou. Dětský pohled na zmíněný konfl ikt byl mimochodem zcela odzbrojující a překvapivě nadčasový a vyspělý, až mrazilo. Když vám navíc desetileté dítě se zcela vážnou tváří oznámí: „…to já půjdu do armády, ve které se nestřílí, protože Arabům nechci ubližovat…“, na chvíli uvěříte tomu, že je to vlastně opravdu jednoduché, že Alláh a Ježíš spolu právě pijí kafe, a že už zítra to slunce skutečně vyjde a bude svítit. Jenže potom přijde na scénu izraelská maminka a taktéž se zcela vážnou tváří se zeptá malého arabského chlapečka: „A co si myslíš o teroristovi, který se odpálí na ulici, no?“ a jeho odpověď „myslím, že je to špatné“ kolem ní propluje bez povšimnutí. A vám dojde, že celý kávový dýchánek byla jedna velká kávová skvrna. Na slunci. V sekci krátkých filmů mne zaujal snímek I kdyby se provinila… režiséra Jeana-Gabriela Périota, který použil autentické archivní materiály a pouze za zvuku hudby a obrazu ukázal odvrácenou stranu oslav konce druhé světové války. A že slov skutečně nebylo zapotřebí k tomu, aby člověk pochopil, že zase jen ČLOVĚK je ten, který sám sobě plive do tváře, aby za to vyplísnil druhé. Dokument získal cenu Primátora hlavního města Prahy.

Non – Com spoty si na festivalu vydobyly plnohodnotné místo a to zcela právem. Jedná se o nekomerční, provokativní reklamní bloky zaměřené na sociální tematiku, které se – většinou „drasticko-zábavnou“ formou – snaží upozornit na bezpráví páchaná kolem nás, aniž si jich všímáme. Kdyby vám někdo na téma hlad v Africe řekl: „Tvůj soucit je sice hezkej, ale já potřebuju tvý prachy“, asi by to nevyznělo dvakrát hezky, ale s použitím vtipné animace a propojením souvislostí + promítnutím ve správnou chvíli na správném místě vás takový spot přesvědčí, že takhle a ne jinak to muselo být řečeno, aby „nám to došlo“. Navíc se inteligentně pobavíte.

K tématu Romové v rámci festivalu se vrátím v rozhovoru s režisérkou Jasmine Dellal o jejím uvedeném filmu Když se cesta klikatí. Nechyběly ani doprovodné akce jako debaty s režiséry, tematické diskuse, výstavy a koncerty.

Přála bych si napsat ještě mnohem a mnohem více, ale není to prakticky možné.

Hlavní cenu festivalu získal snímek Poražení a vítězové režisérů Ulrike Franke a Michaela Loekena. Snímek jsem bohužel neviděla, ale zde je zdůvodnění poroty, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla: „Příběh ze současného světa, ve kterém pohyb kapitálu a pracovních sil řídí geopolitické uspořádání. Díky propracovanému pozorovacímu stylu se filmařům podařilo vylíčit dva odlišné světy s jejich vlastní pracovní etikou a mechanismy vykořisťování.“

Dovolím si tedy ty z vás, které Jeden svět zajímá a rádi by se dověděli více, odkázat na festivalové stránky www.jedensvet.cz. Najdete tam detailní informace o celém festivalu i o společnosti Člověk v tísni.

Minulý rok jsem se loučila slovy o změně, která má začít u nás – v nás, letos nám všem přeji hodně optimismu a životního nadhledu. Bude to balzám nejen na duši, ale i pro naše okolí.