Klapka! Ladislav Goral poprvé!

Pan Goral nikdy netoužil být kovářem jako jeho otec, který se kování věnoval po práci v mincovně. Přestože mu jako malý kluk často v kovárně pomáhal, nikdy mu toto řemeslo k srdci nepřirostlo. „Bylo to tím, že jsem musel do kovárny vstávat ještě za svítání a leckdy tam zajít i odpoledne, což se mi jako chlapci samozřejmě nelíbilo. Celé dětství jsem toužil být zpěvákem, a ne ledajakým, chtěl jsem být stejně tak slavný, jako v té době byl bezesporu pan Josef Kuchár. Písně pana Kuchára občas slýchávám i dnes a vždy mi připomenou mé dospívání.“

Zdálo by se, že pan Goral měl bezstarostné dětství, ale jen do té chvíle, než se dovídám, že jeho maminku za války zabili Němci. V té době mu bylo pouhých šest let a do péče si ho vzala babička. Jeho otec byl už tou dobou partyzánem a v té době panu Goralovi rodiče samozřejmě chyběli. „Když otce ve válce zranili, přijel domů dva týdny po válce a opět se mě ujal, takže aspoň jeden z rodičů mi zůstal.“ S manželkou má tři děti, dva syny a jednu dceru, děti jsou dnes již dospělé a mají už také své rodiny. Pan Goral je v České republice známou osobností, je to i tím, že se už přes čtyřicet let věnuje romské otázce. Zejména starší generace zná pana Gorala jako člověka, který patří mezi první romské aktivisty, kteří se „cikánskou“ otázkou zabývali už od roku 1972.

„Tehdejší vláda nařídila, že se musí někdo starat o cikánskou otázku, věnovalo se jí tenkrát deset sociálních kurátorů, kteří měli tajně mapovat Romy, jejich zvyky a kulturu. A já je do tajů kultury, jazyka a zvyků zasvěcoval. Mnozí z těch, kteří měli Romy mapovat, se tím ale neřídili, naopak se Romům snažili pomáhat, což bylo pro nás všechny velkým plusem.“ Krom jiného stojí například za zmínku připomenout, že od roku 1992 pracoval patnáct let na Úřadu vlády v sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny. „Kdybych měl hodnotit činnost Rady vlády pro národnostní menšiny, tak mohu jedině říci, že ta práce je vidět až teď. Lidé si musí uvědomit, že musí přemýšlet i nad tím, co by bylo, kdyby… a nebránit se naší pomoci. Přesto mě mrzí, že se v dnešní době věnují romské problematice lidé, kteří pro to jednak nemají vlohy a jednak vůbec nevědí, v čem je ten největší problém.

Do budoucna by to chtělo, aby se romské problematice začali věnovat lidé vzdělaní, kteří vědí o problematice a samotných Romech mnoho, a vůbec nezáleží na tom, jestli je dotyčný Rom či nikoliv. Jsem proto zastáncem toho, že by se měly pozitivní věci podporovat a negativní řešit. Protože Romové nežijí s majoritou, ale vedle ní.“ Dříve pracoval v montážním podniku, dlouhých dvacet let. „Následně jsem odešel do Dopravního podniku hlavního města Prahy, kde jsem začínal jako řidič kropicího vozu, ale u toho jsem dlouho nevydržel, vypracoval jsem se tehdy až na garážmistra.

Pak jsem dostal nabídku od pana doktora Ščuky pracovat v tehdejší ROI. Nikdy jsem se netajil tím, že bych rád pracoval v sociální oblasti. Své zkušenosti jsem poté uplatňoval na Úřadu vlády ČR.“ V současné době je předsedou a také jedním ze zakladatelů občanského sdružení R-Mosty.

Pracuje na Magistrátu hl. města Prahy jako koordinátor aktivity Oslovování potenciálních pražských zaměstnavatelů projektu Podpora Romů v Praze v oblasti vzdělávání a zaměstnávání (více zde...). „Má práce spočívá v tom, že se snažíme proškolovat klienty a tím zvyšovat kvalifi kaci lidí, kteří mají problém na pracovním trhu, kde se je následně snažíme umístit. Většinou se jedná o manuální práci. Oslovujeme například různé tiskárny, Dopravní podnik hl. města Prahy a atd. Pana

Gorala jsme měli možnost vidět jako organizátora anebo moderátora různých společenských akcí. „Nejvíce mne baví, když vidím Romy, jak jsou pospolu a baví se.“ Potom dodává: „Poslední dobou mám obavy, že se ztrácí Romům romipen (romství), někteří si dle mého názoru nemohou najít k sobě cestu. Pro mne samotného je romipen na prvním místě a cítím ho jako úctu jednoho k druhému.“

Na pana Gorala musím také prozradit, že účinkoval v několika českých filmech. „Tenkrát za mnou sami přišli s nabídkou zahrát si ve snímku Causa Králík, psal se rok 1979. Snímek režíroval pan Jaromil Jireš.“ Říká o tom: „Zahrát si jako začínající herec po boku pana Miloše Kopeckého byla pro mne obrovská čest. Tenkrát mi Jireš říkal: „Hele, musíš do toho dát vše, protože ten Kopecký je strašně choulostivý, tak to prosím nekaž.“ Najednou klapka, scéna a hned napoprvé se to povedlo. Ve chvíli, když vstal pan Kopecký a oslovil mě jako kolegu, to byla pro mne pocta, která předčila v tu chvíli všechno zlato na světě. V životě se mi poštěstilo zahrát si s těmi nejlepšími herci, které jsem kdy znal, mohu jmenovat například pana Josefa Kemra. Jediné, co mě mrzí je, že jsem neměl možnost zahrát si s panem Vladimírem Menšíkem, kterého strašně obdivuji nejen jako herce, ale i jako osobnost.“ Po té dostával další nabídky, jedna z nich byla do snímku Indián a sestřička, kde ztvárnil roli pana Kováče, otce Marie (Denisa Demeterová). „Během natáčení jsem měl možnost více poznat Denisu a opravdu jsem k ní pocítil vztah, jaký má otec a dcera. Je to i tím, že jsem se do své role vžil.“ Jak sám říká, do každé své role se vžije na sto procent, a já mu přeji, aby těch prožitých chvil, které bude moct na sto procent prožít, bylo ještě mnoho.