Ministr Michael Kocáb vtrhl do úřadu s odhodláním zbourat vepřín v Letech,
který komunisté postavili na místě koncentračního tábora pro Romy. A hned se mu
dostalo rady, aby se snažil přispět k řešení romského problému jinak než
siláckými řečmi o bourání prasečáku.
To jsou ale demagogická ponaučení. Úsilí o likvidaci velkovýkrmny nelze
spojovat se současnými problémy s Romy. Letský vepřín je především symbolem
našeho pokřiveného pohledu na romský holocaust. Dokud bude existovat, dáváme
najevo, že romským obětem nacismu prokazujeme méně úcty než obětem židovským.
Můžeme donekonečna debatovat, kolik je pro nás únosná částka pro majitele za
zrušení vepřína. Existuje však neprůstřelný důvod, proč bychom to měli udělat:
protože si to přejí Romové, kteří genocidu v Letech přežili, i potomci těch,
kteří tam zahynuli.
Zabíječi zima a hlad
Smrad z prasečáku, který se line i při pietních aktech, nás usvědčuje z
neochoty připustit, že na smrti více než tří set Romů nemají podíl jen nacisté,
ale i čeští úředníci a dozorci.
Zažehnávání viny dal oficiální punc prezident Klaus, když prohlásil, že Lety
nikdy nebyly vyhlazovacím táborem a většina Romů tam zahynula na tyfus. Právě
tahle slova deprimovala řadu členů Výboru pro odškodnění romského holocaustu.
Některým z nich přišlo marné dál bojovat za důstojné prostředí v místě, kde
zahynuli jejich rodiče. Tábor v Letech samozřejmě nesvědčí o selhání většiny
společnosti. Hlavní podíl na týrání Romů měl český velitel tábora a několik
patologicky vyšinutých dozorců. Ti ještě před tyfovou epidemií přivodili smrt
desítkám Romů bitím, trýzněním hladem a zimou.
A jaký je rozdíl, jestli vás v německém lágru nacista otráví plynem, protože
jste Rom, nebo v českém táboře vlastní krajan chladnokrevně utrápí hladem z
téhož důvodu? Obojí je nezpochybnitelnou genocidou.
Už sám fakt, že v Letech u Písku byli shromažďováni Romové, které odtud
němečtí radové posílali do plynových komor, by byl důvodem k likvidaci letského
vepřína.
A pokud samotní čeští dozorci, namísto aby zmírnili strasti vězněných,
promyšleně jim zadržovali jídlo a šaty, věšeli je na kůl či podrobovali i
několikadennímu bití, je to důvod k velkému zpytování tohoto úseku minulosti.
Vyžene po Rusech vepře?
Všechny tyhle hrůzy se komunistický režim rozhodl pohřbít tím, že na místě
koncentráku postavil velkovýkrmnu prasat. Potřebujeme ji zbourat, abychom jasně
řekli, že součástí našeho duchovního základu nemůže být vršení vepřínů na
koncentrační tábory ve snaze skrýt zodpovědnost za účast v genocidě Romů.
Je to podobný problém, jako když se snažíme přehlížet své viny za
nespravedlnosti a zločiny při kolektivním vyhnání sudetských Němců. Lidé, kteří
na to léta upozorňují, by měli dobře rozumět úsilí Michaela Kocába i jeho
předchůdců o zbourání vepřína.
Je jistě ošidné, když Kocáb slibuje vyřešit problém, na němž si vylámali zuby
všichni vládní pověřenci pro lidská práva od Vladimíra Mlynáře přes Petra Uhla,
Svatopluka Karáska až po Jana Litomiského. Ani mu neprospěje, když si tenhle boj
halasně vetkne v ministerský štít. Spíš nenápadné kutání na fondu pro vykoupení
vepřína, který nejnověji navrhl Výbor pro odškodnění romského holocaustu, by
mohlo vést k úspěchu.
Kocáb by se měl rozpomenout na umný mix diplomacie a tvrdosti, s níž prosadil
odchod ruských vojsk. Kdyby se mu totéž podařilo z několika vlastníky prasečáku,
možná by ani nevadilo, pokud by jeho příspěvek k řešení romské otázky nebyl
oslnivý.
Koneckonců, už jeho hudební kolega Paul Simon zpíval smířeně: "Jsem poník, co
umí jen jeden kousek."
