Na lodi, která už se nepotápí: Lidé se zkušeností s chudobou mají vlastní návrhy, jak situaci řešit

Odrbané kufříky, tašky z vietnamských tržišť, ale i igelitky a kočárky
vplouvají do tříhvězdičkového hotelu v pražských Vokovicích. Pro jejich majitelé
je to často naprosto poprvé. Stejně jako se poprvé v Česku pořádá Národní
setkání lidí se zkušeností s chudobou a sociálním vyloučením. Za poněkud dlouhým
názvem se skrývá prostá věc : určité problematiky zpracovávají konkrétní
odborníci teoretici, proč ale nevyužít i zkušenosti lidí, jež je mají přímo s
první ruky, praktiků.

V Česku podle Gabalovy analýzy žije osmdesát lidí v v sociálně vyloučených
lokalitách, jejíchž počet i velikost neustále roste. Podle posledních průzkumů z
letošního roku se asi devět procent českých obyvatel pohybuje na hranici
chudoby, tedy nedosáhnou ani na šedesát procent příjmového mediánu (což je
příjem domácnosti, která je právě uprostřed, když je všechny seřadíme od
nejchudších k nejbohatším). Letos se Česko navíc připojilo k Evropskému roku
boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, což spolu s fenoménem světové
finanční krize činí téma ještě zásadnější.

V pražském hotelu se tedy pod taktovkou Člověka v tísni, IQ Roma servisu, SKOKU
a dalších neziskových organizací z celé republiky ubytovalo dvacet sedm
„stabilizovaných klientů“majících chuť a odvahu dva dny diskutovat na základě
svých osobních zkušeností o chudobě a sociálním vyloučení, které ještě nedávno
intenzivně prožívali a s níž stále bojují. V Česku se ujala představa, že
chudoba či sociální vyloučení se týká především Romů, na setkání to však vypadá
právě opačně. Z necelé třicítky účastníků jejich tu pouze pět – tři Romky a dva
Romové.

Shrnout důvody a následky s přidruženými patologickými jevy do jednoho sousloví
u každého účastníka setkání nelze – vždy jich bylo více a postupně se stále více
a nekonečně řetězily, dokud se nevyhledala odpovídající pomoc. Jsou zde lidé s
duševní poruchou, které odmítla rodina, zadlužení, opakovaně trestan,
abstinující narkomani, léčící se gambleři nebo lidé ještě donedávna bez domova.
Ani u jednoho z nich však plastičnost příběhu nevystihuje těch pár slůvek
použitých vpředchozí větě. Vše je mnohem složitější.

Červení, žlutí a zelení

Po ránu je v konferenčních sálech hotelu, jehož lesk
zmatněl s koncem minulého režimu, pěkný šrumec. Po úvodní informační schůzce se
všichni živě baví mezi stoly s občerstvením, každý z nich má na prsou žlutou,
zelenou nebo červenou cedulku podle diskusní skupiny, do které byli rozlosováni.
Ještě jednu koblihu, kafe a koordinátoři jednotlivých skupin (zkušení harcovníci
neziskových organizací) velí začít.

Skupina červených koordinována Katarínou Hrubcovou ze SKOKU a Karlem Novákem z
občanského sdružení ESTER má poměrně rychle jasno, jakými pravidly se při
diskuzi bude řídit. „Neskáčeme si do řeči! Posloucháme se! Nevynášíme!
Neshazujeme se! nebo Nejsme psychotická skupina,nehledáme zde sama sebe,ale
doporučení pro ostatní,“ přibývá rychle na tabuli. U výběru témat, kterým se
budou „červení“ věnovat už je to mnohem složitější. Každý má jinou zkušenost,
tedy jiné oblasti považuje za důležité. Mladík s nagelovaným rozcuchem a brýlemi
považuje za velké nebezpečí hazard. „O závislosti na hazardu se u nás vůbec
nemluví, přitom příležitost zahrát si je na každém kroku,“ říká nervózně a
červená se, zjevně mu nedělá dobře mluvit před tolika cizími lidmi. Zatím se
zapisují všechna navržená témata, takže i to jeho prochází. Všichni vehementně
přikyvují, když děvče se jmenovkou Lenka navrhuje připsat nedostatečnou úroveň
poradenství na sociálních úřadech a přehlíživé chování ke klientům. „Proč vám
nemůžou poradit, dát seznam neziskovek, které dokážou konkrétně pomoci,“ptá se
řečnicky drobná blondýnka Lenka. „Když jsem potřebovala rychlou finanční pomoc
na jídlo, protože druh, nadělal tolik dluhů, a ještě ho právě zavřeli. Paní na
sociálce mi poradila, ať dám děti do Klokánka a sama se zařídím, jak umím,“
vypráví rozrušeně Marie. Témata kolem úřadů se hrnou jako přívalová vlna a
koordinátor Karel Novák se snaží situaci zklidnit a zkušenosti utříbit. Nakonec
se všichni shodnou na heslu „špatná informovanost i poradenství na sociálních
odborech,celková neflexibilnost a nedostatečná komunikace“.

Dalším žhavým problémem jsou podle „červených“půjčky a z nich plynoucí exekuce.
Dopad sociálního vyloučení a chudoby na děti, zdraví, ztráta důvěry okolí, v
sebe samého a instituce, pocit zbytečnosti a marnosti vedoucí až k přemýšlení o
sebevraždě či jejím pokusům.

O všech zapsaných tématech se hlasuje, diskutovat lze kvůli času pouze o třech.
Neslavnými výherci se s počtem sedmi hlasů z devíti stávají půjčky, zadlužování
a exekuce. Následovány širokým tématem sociálních odborů a dopadem, jež má
špatná sociální situace na děti. Nespokojeně se ozývá blonďatý mladík s brýlemi,
jehož téma hazardu skončilo na nepostupovém čtvrté místě. „Gambling je podle mě
dnes v Česku nejhorší závislost. Neexistuje pro ni odpovídající lékařská pomoc,
na počet obyvatel je tady nejvíce hracích automatů na světě,máme děravý
loterijní zákon,žádnou regulaci,“ sype ze sebou v rychlém sledu. „Petře, dobře
zařadíme to jako náhradní téma. Souhlasíte všichni,“ navrhuje kompromis Karel
Novák „probereme to,pokud nám zůstane čas.“ Už se přetahuje patnáct minut. Je
čas na přestávku a „červení“ se na chvíli rozcházejí. Marie s Lenkou si berou na
ruce děti, o které se zatím staraly provizorní chůvy. Vyměňují si dojmy se
„žlutými“ a „zelenými“. Nabírají se síly do dalších kol.

Co by pomohlo?

U každé ze tří vybraných oblastí se diskutující snaží odpovídat na tři
základní otázky: Co to způsobilo? Co jim pomohlo? a Co jim brání se situací
vyrovnat. U tématu zadlužování a exekucí „červení“ se shodují,že si často
půjčili na běžnou režii domácnosti, nejčastěji u nebankovních společnosti. Další
půjčka pak byla na splácení té první,a tak to postupně pokračovalo k stále
většímu zadlužování. „Sociálka nezapočítává vaše zadlužení u nebankovních
společností,takže na splátky nedosáhnete. Půjčíte si jinde,pak splácíte dvě,pak
tři. Snažíte se šetřit každou korunu,jedete třeba načerno a chytnou vás,pokuta
naroste,“ popisuje Marie.

Lenka své zkušenosti pojmenovává mottem „dluh jako životní styl“ vyplývající z
její drogové závislosti. „Od čtrnácti let jsem brala drogy. Ze začátku jsem
peníze moc nepotřebovala, bralo se z kapesného, půjčovalo od kamarádů,oželely se
obědy nebo tramvajenka,“ vypočítává „vlastně celou závislost vám vznikají dluhy,
protože nic než droga vás nezajímá.“ Lenku momentálně stále trápí dluhy na
sociálním a zdravotním pojištění nebo u dopravního podniku. Zkušenosti ostatních
jsou podobné, a to co jim tenkrát pomohlo také. „Lidi z charity obešli se mnou
věřitele a zařídili mi splátkový kalendář,“ vzpomíná Marie a ostatní přizvukují.
„Když přijdete sám, chovají se odmítavě, když ale máte doprovod z nějaké
neziskovky, úplně otočí,“ přidává se Alžběta, která momentálně sbírá první
zkušenosti z opačné strany jako mentorka.

Kdo pojede do Bruselu

Diskuze je stále otevřenější,účastníci setkání se nebojí mluvit ani o těch
nejosobnějších věcech. Občas přijde i na slzy,zvlášť když se červení dostanou k
třetímu tématu – dopadu na děti. Stud postupně odpadává, předsudky se tady
nenosí, všichni jsou na jedné lodi. Takže když má dojít na losování zástupce,
který bude prezentovat každou ze tři skupin na Mezinárodním setkání lidí na
konci května v Bruselu, mají jasnou představu. Červení tajným hlasováním zvolí
Lenku. Abstinující narkomanku,matku dvou dětí, výřečnou, věřící dívku. Za další
dvě skupiny pojede shodou okolností její přítel František, taktéž abstinující
narkoman, a několikrát trestaný Radek. Náhradnicí je Alžběta. Organizátoři je
několikrát upozorňují,že jde spíš o zajímavou zkušenost než o možnost věci na
místě měnit. Mnohem praktičtější význam mají totiž národní setkání,jejichž
výstupy poputují směrem k nejvyšším vládním úředníkům.