Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Naděžda Demeter: Jsem v první řadě žena, až potom Romka

31. ledna 2012
Čtení na 5 minut

Tichá a nenápadná postarší žena si usedá do koženého křesla ve vstupní hale
Domu národnostních menšin v Praze. I ona zde má přednést svůj příspěvek na
odborném semináři v rámci mezinárodního festivalu romské hudby Khamoro. Na první
pohled vypadá sebevědomě a rezolutně. Přesto je z ní ale cítit vyrovnanost,
laskavost a pokora.

Naděžda Demeter se narodila do romské intelektuální rodiny. Její otec,
kterého si sama velice vážila, a který jí byl životním vzorem, ji už od raného
dětství vedl k vědecké profesi.

Již v roce 1977 vystudovala historii na M. V. Lomonosově moskevské státní
univerzitě. O jedenáct let později zde obhájila svou disertační práci, ve které
se zabývala rodinnými rituály ve společenství kalderašských Romů. V roce 2000
získala doktorský titul se studií s názvem „Romové v Evropě: problémy
etnokulturní historie“.

Od konce sedmdesátých let působí jako vedoucí vědecký pracovník oddělení
etnologie a antropologie ruské Akademie věd. Během své dosavadní vědecké
činnosti publikovala více než šedesát odborných statí včetně dvou vlastních
monografií.

V roce 2000 byla na pražském kongresu Mezinárodní romské unie (IRU) zvolena
její viceprezidentkou. V této funkci setrvává dodnes. V následujícím rozhovoru
Naděžda Demeter přiblíží činnost Mezinárodní romské unie, život a problémy Romů
v Rusku a vysvětlí pohnutky, které ji přivedly právě k profesi etnoložky.

Z jaké rodiny pocházíte a co Vás přimělo k tomu, abyste se věnovala Romům
na akademické půdě?

Můj otec byl pedagog. Když mi bylo osm nebo devět let, řekl mi: „Ty se musíš
dostat na vysokou školu a potom pracovat pro Romy. Ty musíš být etnoložka!“ Já
jsem nevěděla, co to je. Ale už od deseti let jsem byla přesvědčená, že
etnoložkou budu. Potom jsem chodila a ptala se romských i gádžovských dětí,
jestli ví, co to je. A ony říkaly, že to nikdy neslyšely. Já jsem na to vždycky
řekla: „Ale já to vím a já etnoložka budu!“
Když jsem potom šla na univerzitu a obhájila svou diplomovou práci o romských
tradicích, poslali mě rovnou na ruskou akademii věd. Teď už tam pracuji více než
třicet let. Vlastně to bylo až moc jednoduché.

Stala jste se místopředsedkyní Mezinárodní romské unie (IRU). Co Vás k
tomu vedlo?
To je velmi zajímavý příběh. Já jsem v první řadě žena a potom Romka. Vím,
jak je pro některé muže těžké přenést přes srdce, že žena zastává vyšší post než
oni. Na tom kongresu sedělo snad čtyři sta mužů. Celkem bylo jedenáct kandidátů.
To bylo v Praze v roce 2000. Když jsem zjistila, že jsem se ve volbě předsedy
umístila druhá, byl to hrozný šok.

Co je náplní Vaší práce v postu místopředsedkyně unie?
Naše práce je strašně těžká. Když se někde vyskytnou nějaké problémy s Romy,
tak do těch míst jezdíme a snažíme se je vyřešit. Komunikujeme s vládními
institucemi a podobně.

Má taková práce nějaký efekt?
V celé Evropě ano. V Rusku vůbec.

Základy IRU byly položeny na prvním Světovém romském kongresu nedaleko
Londýna v roce 1971. Je nějaký rozdíl v činnosti unie tehdy a v současné době?
Celkově by bylo velmi zajímavé sepsat historii romské unie. Zezačátku
panovalo velké nadšení. Dnes unie funguje tak napůl. Když byl prezidentem dle
mého názoru nejchytřejší člověk Rajko Djurič, začala romská unie upadat. Vlastně
tomu pořád nerozumím, protože Rajko je strašně chytrý a talentovaný člověk a
spisovatel. Teď se její činnost trochu pozvedla, ale už to není, co to bývalo.

Slavné divadlo Romen bylo založeno roku 1931. Na jaké bázi divadlo funguje
dnes? Jsou divadelní hry psané v romštině? Kdo divadlo podporuje?
Hraje se výhradně v ruštině. Divadlo Romen je opravdu monstrózní. Za ta léta
si získalo věhlas a Rusové si ho velice oblíbili. Návštěvníky divadla vlastně
tvoří téměř výhradně Rusové i proto, že je dnes divadlo Romen komerční. Z toho
důvodu se hraje výhradně rusky. Běžní Romové do tohoto divadla zpravidla
nechodí. O finanční podporu jeho produkce se stará vedení města Moskvy.

Jaká je současná situace Romů v Rusku?
Před dvaceti lety se žilo Romům v Rusku dobře. V té době Rusové Romy opravdu
tolerovali. Romové s neromy byli dobří přátelé. Byl to pro nás zlatý věk. V
současné době je ale bohužel situace úplně jiná. Nedávno jsem viděla výsledky
průzkumů oblíbenosti cizích národů na území Ruska. Romové skončili na posledním
místě. V představách běžných Rusů existuje rovnítko mezi Romy a drogovými
dealery a zloději. Toto povědomí hojně podporují média, která vysílají jen
negativní zprávy a právě média toto rovnítko upevňují.

V České republice se v současné době setkáváme s rostoucí aktivitou
neonacistických hnutí. Objevují se podobné problémy i v Rusku?
O problému neonacismu v Čechách jsem slyšela. V Rusku máme hodně různých
menšin, které žijí integrovaně v majoritní společnosti. Romové žijí v
odstrčených táborech, kam se každý bojí chodit. Neonacisté se tedy na Romy
příliš nesoustředí, protože se bojí do jejich osad zavítat. Přesto byli ale za
poslední dva roky zavražděni čtyři Romové z rasových důvodů.

Snaží se ruská vláda problémy Romů řešit?
Oni dlouhá léta dělali, že ty problémy nevidí. Teď, když začínají problémy
přerůstat přes hlavu, nevědí, co mají dělat. Ještě před dvěma třemi lety
nedělali nic. Teď se teprve snaží najít nějaké řešení.

Co vnímáte jako největší problém, se kterým se dnes Romové v Rusku
potýkají?
Podle mého je největším problémem, kterému Romové v dnešní době čelí nejen v
Rusku, vzdělání. Romské děti na mnoha místech mluví jen romsky. Když potom
přijdou do první třídy, nerozumí probírané látce a jejich studijní výsledky jsou
podprůměrné. Jsou s nimi potom velké problémy. Ve městě je to naopak. Děti
romštinu vůbec neovládají a mluví jen rusky. To se mi nelíbí.

Kde myslíte, že budou Romové za dvacet let?
Já bych na tuto otázku odpověděla slovy svého otce: „Když se jim nepovedlo
nás zahubit v minulosti, nepovede se jim to ani teď.“

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon