Spolupráce se zahraničím, dokonalá propaganda, schopnost orientovat se v
právním prostředí, infi ltrace politických stran a v neposlední řadě změna image
usnadňuje neonacistickým aktivistům pronikat do veřejného prostoru a téměř
beztrestně šířit ideologii hlásající nerovnost lidí a ospravedlňující genocidní
násilí.
Neonacistické hnutí je hnutí dynamické, které se pružně vyvíjí tak, jak reaguje
na státní represi, mediální nátlak a občanské protesty. Obrázek rasistického
skinheada devadesátých let – holohlavého hajlujícího hromotluka v bomberu a
těžkých botách již dávno neodpovídá realitě. Zdá se přitom, že veřejnost, média
a dokonce ani většina odpovědných státních orgánů není na tuto změnu připravena
a není tudíž schopna odpovídajícím způsobem reagovat. Podceňování
neonacistických aktivit může vést k závažným důsledkům v podobě eskalace
rasového a podobného násilí.
Změny v rámci neonacistického hnutí jsou ovlivněny řadou faktorů. V prvé řadě
došlo ke generační obměně, respektive k přílivu nových rasistických aktivistů.
Početní nárůst není nijak dramatický, umožňuje však pořádání více veřejných
akcí, lepší se organizovanost hnutí, které je v současnosti schopné reagovat
téměř na cokoli a téměř okamžitě. Hnutí se významně strukturuje. Mezi jeho
nepsanými vůdci lze zaznamenat řadu vysokoškoláků zodpovědných za propracovávání
a šíření ideologie a navazování zahraničních kontaktů.
Druhým faktorem ovlivňujícím české neonacisty jsou jejich intenzivní kontakty se
zahraničními kolegy. Zatímco v minulosti se jednalo především o kontakty na
individuální bázi, v posledních dvou letech patří Češi k pravidelným účastníkům
německých neonacistických demonstrací, kde začínají stále častěji vystupovat s
projevy. Němečtí neonacisté také stále obvykleji přijíždějí do ČR podpořit svou
přítomností české kamarády. Z Německa přejímají čeští neonacisté většinu
aktuálních trendů.
Oproti letům minulým neonacisté nesporně zlepšili svoje argumentační a rétorické
schopnosti. Cestu k příznivcům a čtenářům jim usnadňuje internetová síť. Kromě
obvyklých internetových prezentací jednotlivých neonacistických skupin vytvářejí
neonacisté webové stránky, které se snaží své čtenáře zaujmout tzv. nekorektními
nebo necenzurovanými informacemi. Na první pohled běžný čtenář jen obtížně a
postupně rozezná skutečné politické přesvědčení autorů a informace vnímá jako
objektivní a spolehlivé. Také většina projevů pronesených na neonacistických
demonstracích není otevřeně rasistická nebo antisemitská. Neonacisté obvykle
užívají slova ve specifi ckém symbolickém významu, který jim umožňuje vyjádřit
své myšlenky, ale zásadně znesnadní policii tyto verbální projevy stíhat.
Nejnebezpečnějším trendem nesporně převzatým od německých neonacistů je cílená
postupná infi ltrace politických stran neonacistickými aktivisty. V českém
prostředí byla takto proniknuta Dělnická strana, na jejíž dvousetčlenné
kandidátce do krajských voleb figuruje až 35 neonacistů. Pro Dělnickou stranu i
neonacistické hnutí se jedná o oboustranně výhodnou spolupráci. Dělnická strana
je okrajová politická strana, která se snaží najít nové voliče, které by oslovil
program postavený na přepjatém nacionalismu a etnocentrismu, odporu vůči
nadnárodním strukturám (Evropská unie, NATO) a populisticky pojatých sociálních
jistotách. Příznivci neonacistického hnutí jsou jejími ideálními spořádanými
voliči. Neonacistům pak Dělnická strana poskytuje možnost veřejně demonstrovat
pod hlavičkou legální politické strany, a veřejná shromáždění využívat k
ovlivňování veřejnosti a získávání příznivců. Neonacisté vystupující jako
Dělnická strana tak nemusí čelit státní represi v takové míře, v jaké to bylo
obvyklé, když pořádali demonstrace samostatně. Část příznivců neonacistického
hnutí má nesporné politické ambice. Zakládat vlastní politickou stranu je pro ně
momentálně nereálné, a proto rádi využijí již existujících struktur Dělnické
strany. Neonacistické veřejné aktivity byly vždy spojeny s rasovým a
ideologickým násilím. Ofi ciální statistiky policie a ministerstva vnitra
uvádějí, že dlouhodobým trendem je pokles rasově motivované trestné činnosti. K
těmto statistikám je však nutné přistupovat kriticky. Za prvé není jasné, kolik
rasově motivovaných incidentů nebylo vůbec ohlášeno policii, protože se oběti
této kriminality bály pomsty ze strany útočníků, nebo nedůvěřovaly objektivitě
vyšetřovatelů. Za druhé policie ne vždy rozeznává jednání spáchané z rasových
důvodů jako jednání rasově motivované. Je pravděpodobné, že vzhledem k nárůstu
veřejných neonacistických aktivit došlo současně i k nárůstu rasově motivovaných
incidentů.
