Objevte svět romské knihy - Nechci se vrátit mezi mrtvé

Erika Oláhová čtenářskou veřejnost svým knižním debutem Nechci se vrátit mezi mrtvé doslova uhranula. Její tvorba se obvyklé produkci romských spisovatelů vymyká hned dvojím způsobem. Píše zásadně česky a je nezvykle autorská. Sama sebe vidí jako romskou spisovatelku, která píše v češtině.

Narodila se 14. 1. 1957 ve Zvolenu. Rodiče se přestěhovali do Čech, celý život se živili tvrdou manuální prací a k tomu vedli i své děti. Je proto s podivem, že jak Erika, tak její bratr Eduard Oláh (sochař, tvůrce památníku romským obětem holocaustu v Hodoníně u Kunštátu) byli lapeni múzami. Erika Oláhová od patnácti let pracovala, nejdříve v továrně, potom jako kuchařka a servírka. Má dvě děti, kterým pomáhá s výchovou vnoučat, s manželem žije v České Třebové, je v invalidním důchodu. Do jejího osudu několikrát tvrdě zasáhla smrt. „Realitu svého života si kompenzuji psaním, útěkem do koutku, kde si píšu.“ „Pomalu a jistě jsem v nich definovala svůj život,“ říká o svých povídkách, které pro ni mají i význam terapeutický. Psát začala v devadesátých letech, uveřejněna jí však byla pouze jedna povídka (Dítě), a to v romistickém časopise Romano džaniben. Ve svých 47 letech debutovala knihou Nechci se vrátit mezi mrtvé. Kromě příběhů, při jejichž čtení vstávají vlasy hrůzou, píše autorka i prózy humoristické, ty však do této knihy nezačlenila. V současnosti pracuje na románu.
Erika Oláhová netvoří v romštině, vychází ale z romských reálií, které jsou navíc nahlíženy prizmatem romské komunity. Zároveň však etnicita nehraje hlavní roli. (viz Karolína Ryvolová na www.i-literatura.cz). Příběhy obsahují sdělení, jemuž může porozumět každý bez ohledu na svou národnostní příslušnost, a s tímto záměrem je autorka také psala (viz rozhovor v Romano voďi 6/2005, který vedla Radka Steklá). Občas v češtině probleskne romský jazyk, například v pojmenování společenství postav – Roma či úsloví: „Trefi l ho šlak, z velké zloby mu puklo srdce, jak později Roma říkali.“ Z povídek, v nichž děj zásadně ovlivňují duše mrtvých, zlé bosorky a duchové, nabudeme dojmu: autorka je inspirována a tvoří v rámci tradice romských folklorních vyprávění. Že tomu tak být nemusí, nás upozorní zacházení s motivy z českých pohádek, společensko-kritických i hororových příběhů s fantastickými obrazy, balad (především K. J. Erbena), snů, surreálna.

Přes tuto tematickou a žánrovou rozmanitost kniha kompozičně tvoří sevřený celek, a to díky jednotnosti autorského stylu, který se vyznačuje přímostí a precizností ve vyjadřování, i leitmotivům návratu mezi mrtvé i živé. Získáváme pocit cykličnosti a nevyhnutelnosti.

Prostupující motivy zla, exemplárních trestů za morální provinění bez možnosti polehčující okolnosti či zásahu štěstěny nás utvrzují v neodvratitelnosti osudu a povinnosti vůči němu neprotestovat. Hrůzostrašnost vyvolávají nejen děsivé obrazy smrti, krve, ohně a mstivých skřetů a ďasů, ale hlavně vnitřní život postav. Pocity ohrožení zastoupené úzkostnými sny o nekonečných místnostech, oknech, která nejsou na dosah. Nemožnost úniku v nás navodí skličující pocit z bezvýchodné situace. Šťastný konec, vysvobození z utrpení nepřichází v podobě pozemského happyendu, ale ve víře v posmrtný život. O to překvapivější je šťastné rozřešení závěrečné povídky, které čerpá z náboženství zcela nekřesťanského.

Knihu povídek Nechci se vrátit mezi mrtvé vydalo nakladatelství Triáda a sdružení Společná budoucnost v roce 2004. K vydání připravil Jan Červenka.

Ukázka z knihy Nechci se vrátit mezi mrtvé

Slýchávala jsem mnoho příběhů od starých Cikánek o tom, že duše se může vrátit zpět do života, a já se už nechtěla vracet do říše mrtvých. Měla jsem pocit, že má duše zůstane navždy mezi tmou a pološerem a já nikdy neuvidím zářivý tunel plný hřejivého světla, moc se mi chtělo vzít to malé děvčátko do náruče a konejšit toho malého chlapce, říci jim, že jim už nikdo neublíží. Ale jak zachránit živého človíčka a skoro průhlednou duši děvčátka, kterou ubil nevlastní otec k smrti?! Pomalu jsem se vznesla přes tmavý les k městu. Pořád mě to táhlo tam k tomu velkolepému domu, k té na smrt nemocné ženě, dívala jsem se do bledé umírající tváře té mladé dívky a bylo mi jí velmi líto. Někdo mnou prošel, cítila jsem teplý závan vzduchu. Byla to služka, šla omýt nemocnou. Odkryla krajkovou pokrývku a já strnula. S překvapením jsem hleděla na vyduté bříško té paní: ona čekala dítě a ono umíralo s ní!