Odcházím bohužel těsně před završením práce

Zelení opustili úřednickou vládu Jana Fischera. Po ministru životního prostředí Janu Dusíkovi, který rezignoval 18. března, oznámil svůj odchod z kabinetu i ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb. Paradoxně právě tento rezort kvůli zeštíhlování aparátu v této vládě být neměl. Na poslední chvíli se jej ale podařilo udržet. Rezignaci Michael Kocáb podal už jednou, kdy bulvární média informovala o jeho údajném vztahu s tiskovou mluvčí Lejlou Abassovou. Zatímco Kocábovu rezignaci premiér Fischer nepřijal, Lejla Abbasová opravdu odešla. Teď na přání strany, která jej do křesla ministra navrhla, skončil i on. Jeho agendu do voleb povede sám premiér Jan Fischer. A podle Kocába je to tak dobře, protože premiér projevil vůči oblastem, které pod ministra pro lidská práva spadají, dlouhodobě velkou vnímavost. A my jsme za vás Michaelu Kocábovi položili pár dotazů. Ještě před tím, než se stal vládnim zmocněncem pro lidská práva místo Jana Litomiského. Některé úkoly tak možná bude moci dotáhnout.

* Co ze splněných úkolů - zejména v oblasti romské integrace a pravicového extremismu - považujete vy osobně za nejzásadnější?

V obecné rovině je to rozvinutí debaty, ač někdy obtížné, někdy agresivní či nenávistné, na jejímž konci budeme umět pojmenovat palčivé věci beze strachu, že bychom se tím navenek či dovnitř nějak oslabili. Strach z pravdy je totiž velkou překážkou řešení, ať v politice, nebo v životě či podnikání… Z konkrétních kroků je určitě největším výsledkem prosazení antidiskriminačního zákona přes veto prezidenta Klause. Tato norma poprvé jasně říká, že odlišné chování vůči jedinci, protože se mi nelíbí jeho barva pleti či myšlenky, je v moderní demokratické společnosti nepřípustné. Nyní bude záležet na ombudsmanovi, s jakou kampaní na podporu implementace zákona přijde a jakou praxi při jeho realizaci v konkrétních stížnostech bude uplatňovat. Samozřejmě, že bude rozhodovat také odvaha soudců požadovat důsledně sdílené důkazní břemeno. Tedy aby v případech, kdy poškozený přichází s důkazy o diskriminaci, aby soudce skutečně posuzoval kritéria, podle nichž k domnělé diskriminaci došlo. Uvidíme. Musím se ale také vrátit k trvalému ohrožení společnosti extremismem. Podařilo se rozpustit stranu, stát a policie tvrdě a spravedlivě postupuje proti bojůvkám, které domněle chrání slušné, ale přitom ohrožují celistvost společnosti. V nynější situaci musím připomenout Dohodu ústavních činitelů, parlamentních politických stran a občanů o společném postupu proti nárůstu extremismu a rasismu, kterou před bezmála rokem podepsali až na prezidenta všichni nejvyšší představitelé veřejné moci. Nyní před parlamentními a podzimními komunálními volbami jim můžeme připomínat, že se zavázali k tomu, že „- jednoznačně odsuzují šíření extremistických nálad a vyvolávání atmosféry konfrontace a násilí v naší společnosti – jasně odmítají jakékoliv projevy rasové diskriminace a pokusy o vymáhání rasové nadřazenosti a etnické či sociální segregace – nepřipustí, aby tyto názory a myšlenky pronikly do veřejného diskursu a politické reality předvolebního boje.“ Z trvání žhářských a jiných útoků na Romy však vidíme, že problém vyžaduje také zahájení mohutných preventivních programů, zejména při sanaci „ghett“ a zlepšení života sociálně vyloučených obyvatel a obyvatel oblastí, kde se vytipované lokality nacházejí. To bude vyžadovat politickou odvahu a inovativní přístupy. Podařilo se sanovat Agenturu pro sociální začleňování v romských lokalitách, což je právě takový inovativní projekt státu na předcházení sociálnímu napětí v oblastech s výraznou koncentrací lidí ohrožených sociálním vyloučením. Agentura je nyní v kondici a rozšiřuje svou činnost. Doufám, že se podaří tento projekt brzy překlopit z fáze pilotní do fáze celoplošné. K tomu potřebujeme definovat její činnost zákonem. Věcný záměr zákona o agentuře bude předložen v nejbližších týdnech vládě. Také Koncepce romské integrace získala výrazně proaktivnější podobu. Ukládá státu řadu konkrétních úkolů a poprvé obsahuje závazný realizační plán, podle nějž je nyní možno státní správu i samosprávy kontrolovat. Ve školství došlo za naší koordinace k vytvoření opravdu vážně míněné integrační koncepce. Nedávno zrušená skupina 6 pro sociální programy ve školství MŠMT připravila Akční plán pro inkluzivní vzdělávání, který má umožnit dětem, kterým v tom nebrání vážné zdravotní důvody, vzdělávat se spolu s ostatními. V oblasti bytové politiky a koncepce prostupného bydlení připravujeme zatím jen odborná východiska k úplně nové státní koncepci. V oblasti zaměstnanosti bude muset stát racionalizovat aktivní politiku zaměstnanosti a dávkové systémy. Reforma při vratkosti politického systému nebude určitě zahájena hned! Čeká nás dlouhá cesta; vidíme, že pouze represe na řešení problémů nestačí. Proto musím vyzdvihnout konkrétní úspěchy svého úřadu, který integrační politiku nasměroval k vyšší aktivitě státu a přijetí odpovědnosti za realizaci velmi konkrétních prointegračních a desegregačních opatření. V neposlední řadě je významným střípkem do mozaiky úspěchů náprava dlouholetého dluhu vůči romským obětem nacistické genocidy: úprava památného místa utrpení tisíců Romů v Letech u Písku. Památník ve správě státní příspěvkové organizace Památník Lidice získává důstojnou podobu a bude tak mementem pro všechny, kdo by snad zapomněli, že hrůzy holocaustu se děly doslova u našich prahů. V Hodoníně u Kunštátu, kde byl druhý z romských koncentračních táborů, se podařilo vykoupit areál, který nyní spravuje obecně prospěšná společnost MŠMT, která zde bude realizovat Vzdělávací centrum o romské historii a romském holocaustu.

* Nesrovnatelně více než jiní politici jste se osobně účastnil mnoha protidemonstrací, snažil jste se být na místech, kde docházelo k vyhroceným situacím. Proč podle vás není v naší zemi zatím tato praxe pro vrcholné i komunální politiky ve větším měřítku běžná?

Pro české veřejné činitele na rozdíl třeba od kolegů v Německu či ve Francii není téma občanské odvahy populární. Společnost a její administrativa jsou dvě spojité nádoby. Jinak řečeno, každá společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží. Češi jsou nejspíš vlažnější v obhajobě práv a svobod druhých, pokud jim to nepřináší osobní satisfakci a konkrétní benefity. Nechci snižovat zastávání se vězňů svědomí na Kubě, Barmě a Číně, naopak, je to také významný test integrity lidskoprávního myšlení. Ale právě jen myšlení. O hlubším zakotvení pocitu společenské či obecní odpovědnosti lze u nás hovořit jen velmi limitovaně. Co by pomohlo? No asi klást větší důraz na výchovu, společný život dětí s rodiči, jejich interakci, aby dítě mělo odmalička pocit, že je něčeho součást a něco spoluvytváří. Pak samozřejmě potřebuje také velké celospolečenské vzory. Vzory občanské odvahy sice nechybí v učebnicích, ale trochu se dusí ve spoustě zbytečného, co škola dětem předává. Možná ona a veřejnoprávní média by se měly zamyslet nad způsobem, jak prezentovat pozitivní příklady občanské angažovanosti, a to jak v minulosti, tak ve žhavé současnosti. Možná je na to ale česká společnost příliš málo „patetická“, málo vlastenecká a hodnoty občanského angažmá jsou proto pro Čechy včetně tzv. seriózních novinářů buďto podezřelé (proč to dělá, co z toho má, popřípadě, co tím svým dobrem kryje…) a nebo vysmívané.

* Po skončení Topolánkovy vlády to vypadalo, že post ministra pro lidská práva v té Fischerově vůbec nebude. Na poslední chvíli se zachránil. Zdá se, že jste právě v Janu Fischerovi našel politika, který lidská práv ctí a naopak se nebojí například odsoudit veřejně aktivity neonacistů nebo nekorektní a hrubé výroky politiků. Jak se za těchto okolností z vlády odcházelo?

Odcházím bohužel těsně před završením práce. A uvědomuji si také, do jaké šlamastyky jsme pana předsedu vlády spolu s předsedou zelených dostali. Dotáhnout věci, na něž jsem ukázal jako na priority, do konce období Fischerovy vlády totiž fakt nebude procházka růžovým sadem. Jedná se o zavedení určitých nástrojů, které mají pomoci v prosazení rovných šancí pro potřebné lidi. To je další neuralgický bod. Hluboko v devadesátých letech totiž náš národ, atypicky homogenní společnost v podstatě bez výrazných „menšin“, přijal za svou teorii, že se každý má postarat o své štěstí sám. Proto dodnes u nás nejvíce v celé vyspělé části světa platí, že největším predeterminantem úspěšnosti dětí ve škole a v pozdějším profesním životě je bohatství, resp. vzdělání rodičů. Tento „nový český pragmatismus“ bude premiér překonávat u každé z priorit (Agenturou pro pomoc sociálně vyloučeným lokalitám počínaje a kvótami pro spravedlivější politickou reprezentaci žen konče).

* V široké agendě, která pod post ministra pro lidská práva spadá, zůstala řada nedokončených úkolů. Které považujete za prioritní a mají vůbec ještě šanci do voleb na splnění?

Do voleb je třeba vést debatu o všech. Rezort rovných příležitostí, lidských práv a menšin je dosud málo definován, rozhodně ale není „pro celou společnost“, ale proti diskriminaci konkrétních slabších a bezmocných. Když ale premiér udrží vysoko laťku své pozornosti vůči palčivým problémům chudoby, strádání občanského sektoru, transparentnosti rozdělování veřejných prostředků a dalších správních procesů včetně vyšetřování (náhubkový zákon), budu velmi spokojen. Premiér Fischer opakovaně ukázal občanský postoj, odvahu a rozhodnost, ale i rozvahu; myslím, že za realizací svých představ dokáže tvrdě jít.

* Nemůže váš odchod opět spustit debatu o tom, zda vůbec je či není post ministra pro lidská práva v české vládě potřebný?

Už ji spustil: ultrapravicové think tanky včele s poslankyní Dundáčkovou už připravily protest (na 14. 4.) před Strakovu akademii. Jejich motivace: ochrana před antidiskriminací a obrana proti zbytečným výdajům (v pozvánce není nijak definováno, proti jakým…) mi ale zní jako stará písnička, když zde vládl diskurs trhu bez přístavků a morálka „urvi co můžeš“. Životnost úřadu je dána tématem. Problematika boje za spravedlnost, proti zbytečné bídě a sociálnímu vyloučení, boj za empatičtější společnost i za angažovanější občanskou veřejnost podle mne smysl má, a tudíž je tento úřad potřebný. Na druhou stranu, až jednou potřebný nebude, budeme lepší společnost. Co jiného si přát!