Rozálie Kohoutová: Když jsi v pubertě, rozvod s tvojí identitou zamává

Pocházíte z umělecky založené rodiny – otec hudebník, matka spisovatelka-scénáristka, sestra je herečka. Ovlivnila vás rodina ve výběru profese?
Určitě. Protože každého přirozeně rodinné prostředí ovlivňuje. Ke své současné profesi jsem si ale vlastně hledala cestu sama. V období puberty jsem rodiče odmítala, až když jsem se pak na FAMU dostala a začala jsem dělat filmy, znovu jsem uvítala, že je můžu řešit s mojí mámou. Je scenáristka a v uměleckém světě, i televizním nebo filmovém prostředí, se pohybuje. Vlastně je to výhoda.

Plánovala jste od dětství, že chcete studovat FAMU, školu, kterou vystudovala i vaše matka?
Vůbec jsem si to v dětství neplánovala. Když jsem maturovala, podávala jsem si přihlášku na FAMU, žurnalistiku, politologii a romistiku. A vzali mě jenom na romistiku. (smích)

Jaké bylo vaše dětství? Na co si jako první vzpomenete?
Jsem ročník osmdesát pět a mám pocit, že náš rodinný život byl, tehdy ještě za komunismu, vlastně takový idylický. Táta pracoval jako noční hlídač, hrál v undergroundové kapele, a máma se mnou byla doma, protože mateřské byly v té době poměrně dlouhé. Takže z tohoto období mám takové idylické zážitky. Hodně vizuálních vzpomínek mám z naší chalupy v Kytlicích v Sudetech, o kterých teď točím film.

Měli na vás rodiče vzhledem ke své práci vůbec čas?
Právě že měli. Na ségru už tak ne – Berenika je o šest let mladší. Ale na mě právě tím, že byl ještě komunismus a nikdo tehdy nic moc nedělal, čas měli.

Rodiče se ale později rozvedli a vy jste tak vyrůstala bez otce. Jaké s ním dnes máte vztahy?
Teď už dobré. Rozvod je ale samozřejmě pro každé dítě těžký. K tomu všemu jsou oba moji rodiče velmi impulzivní lidi. Z toho všeho potom plynuly problémy nebo neshody, které jsem tehdy třeba s tátou měla. Já jsem je ale vlastně měla i s mámou a s celým světem. Když rozvod přijde ještě v takovém věku – mně tehdy bylo deset –, člověk se s tím podle mě vyrovnává hodně dlouho.

Jaké bylo vyrůstat v domácnosti, kde byly samé ženské?
My si děláme legraci z toho, že já s mámou řveme, jsme paličaté a rády se hádáme. Moje ségra Berenika je naopak taková jemná a od povahy mírná. Tím, že jsme si vždycky doma při večeři s mámou skákaly do řeči, do toho babička, která je podobné nátury jako my, tak tam sestra hrozně dlouho jenom seděla a nic moc neříkala. A když jí bylo sedmnáct nebo osmnáct, uvědomila si, že musí taky začít hrozně řvát, aby mohla něco říct. (smích)

Jaká jste byla ve škole?
V šesté třídě jsem přešla na osmiletý gympl, protože jsem na základce měla problémy s učitelkami. Přešla jsem na takový experimentální gympl (pozn. red. Osmileté gymnázium Buďánka). Ten byl založený na jiném přístupu ke vzdělání. Měli jsme tam hodně svobody. Každý jsme si například mohli sestavit individuální studijní plán z volitelných předmětů. Tehdy mě docela šla matematika, hrála jsem šachy, ale potom s pubertou jsem se přeorientovala na humanitní předměty.

První knihu vaše matka vydala v době, kdy vám bylo přibližně deset let, a stala se poměrně známou osobou. Projevilo se to na vašem životě?
Určitě. Protože ona v těch knížkách píše o nás. Takže jsem to nějakým způsobem řešit musela. Mně se její knížky, až na výjimky líbí. Fakt, že žijeme jako literární postavy, jsem si poprvé uvědomila, když jsem četla Deník šílené manželky. V něm máma píše o naší rodině po rozvodu.

Řekla jste tehdy matce, že vám to vadí?
Ne. Protože nemůžu říct, že by mi to vadilo. Myslím si, že každý má právo psát o tom, co vidí, co je kolem něj. A máma v tu dobu nejvíc řešila právě rodinu a postavení ženy po rozvodu. Takže mě nikdy nenapadlo, že bych jí mohla upírat právo o tom psát. Naopak, autentičnost mě v literatuře zajímá. Máma často popisuje svoje pocity v situacích, které se opravdu staly. A samozřejmě, že si pak říkáte: „Á, tak ona tohle přebrala takhle, ale já jsem to přitom viděla jinak.“ Snažím se ale vždycky knihu vnímat jako odosobněný celek, její poselství. To, že je inspirovaná mimo jiné i mou osobou, moc neřeším.

Jaká jste byla jako puberťák? Vaše sestra se v jednom rozhovoru svěřila, že pro ni vaše bouřlivá puberta byla odstrašujícím příkladem.
Tady se myslím vracíme k těm večeřím u našeho jídelního stolu (smích). Nevím, no. Každému to přichází v jiném životním období. Na naši babičku to třeba dolehlo až v důchodu. Já jsem zase byla klidné dítě, když jsem byla malá. A Berenika naopak byla úplný blázen. U mě se to projevilo právě v pubertě. Bylo to pro mě ale hodně důležité období, protože jsem hledala sama sebe. Určitě se v tom ale projevoval i rozvod rodičů. To s tou tvojí identitou prostě zamává. A myslím si, že řada lidí se hledá až třeba ve dvaceti nebo v důchodu. I moje máma se po tom, když se to po rozvodu uklidnilo, nějakým způsobem hledala. A to jí bylo skoro čtyřicet.

Rozumíte tomu, proč vaše matka píše knihy o sobě a svém soukromí?
Jo, jo. Já mám někdy dokonce pocit, že způsob, jakým já točím filmy, je podobný tomu, jak máma píše knížky. V ich-formě. Autobiografie mě formálně zajímá.

Máte za sebou řadu úspěchů. Kterých si nejvíce vážíte?
Ty jo, to je těžká otázka! Úspěch je něco hrozně abstraktního. Hotový film je konkrétní, je v něm uloženo hodně energie – všech, co se podíleli na jeho vzniku. A když se povede, funguje pak jako energie dál i s diváky. Já si asi nejvíc vážím těch hotových filmů, těch povedených. (smích)

Je nějaké ocenění, kterého si vážíte nejvíce?
Ceny jsou určitě příjemné, člověk z nich má radost. Neměl by je ale brát jako nějakou hodnotu. To ocenění stejně tak může na festivalu dostat kdokoliv jiný. Záleží na složení poroty a tak dále. Ocenění o tom filmu zas až tak moc neříká. Nejdůležitější je, podle mě, vztah autora k hotové věci.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Vždycky mě baví začátek a pak konec. Baví mě začít točit, ale když se to komplikuje, tak mě to nebaví. A taky mě třeba baví, když už na samém konci vím, co si musím dotočit. A stejně tak ve střižně.

Na závěr nám to nedá nezeptat se na poslední Tajnou knihu vaší matky. Věděla jste, že se chystá něco podobného zveřejnit? Konzultovala to s vámi?
Konzultovala. Tu knížku jsem četla, byla jsem zrovna ve Francii. Máma mi říkala, že má strach, že se toho chytne bulvár. A já, jak jsem byla úplně odtržená od zdejší atmosféry, jsem jí řekla, že to je přeci super knížka, že by ji vydat měla. Vůbec mi nedošlo, že by se mohlo něco takového stát. Nejhorší mi ale připadalo, jak se projevila česká mediální kultura jako celek. Zmínila jsem bulvár, ale je potřeba říct, že jako bulvár o této kauze informala i takzvaná seriózní média jako Reflex a Lidové noviny. To mě opravdu překvapilo.

Ovlivňuje situace kolem Tajné knihy nějak vás nebo vaši sestru?
Ta doba byla těžká, hlavně pro mámu i pro nás. Média se totiž snažila kontaktovat celou rodinu. Berenika se na to jako herečka musí připravit, je to vlastně součást její práce, ale já s tím nechci mít nic společného.