Vášeň a temperament, tanec a muzika, svoboda a dálky… To si lidé spojují s
Romy, pokud o nich smýšlejí pozitivně. Špína a nevzdělanost, kriminalita a
násilí… To s nimi spojují ti, kdo je vidí negativně. Lidé si život Romů
zpravidla buď romantizují nebo ho zatracují. Nic mezi tím. Skvěle to shrnul
jeden z účastníků prvního romského EU-summitu, který jsme organizovali 16. září:
"Lidé mají rádi romskou hudbu, ale nechtějí mít Roma za souseda. A už vůbec ne
za zetě." To potvrzují i průzkumy veřejného mínění. Padesát procent občanů EU
uvádí, že se necítí dobře, když v sousedství bydlí Romové. Hluboce zakořeněný
předsudek totiž praví, že tam bude hluk, bude se tam krást a za chvíli to tam
bude vypadat jako na smetišti.
Jenže nemá cenu jen vzdychat nad tím, že Romové jsou diskriminovaní a že mají
horší přístup k bydlení, ke vzdělávání a k pracovním místům. Stejně tak není
žádným řešením házet odpovědnost jen na Romy samotné a stěžovat si, že mnohé
romské rodiny své děti dostatečně nevedou k tomu, aby se vzdělávaly a hledaly si
zaměstnání, nebo že některé romské organizace pomáhají víc sobě než chudým
Romům. Místo toho je potřeba hledat cesty, jak z tohoto začarovaného kruhu ven.
A ty existují.
Skvělým příkladem je Španělsko. Tam se totiž v rámci programu ACCEDER
podařilo za posledních 15 let významně zvýšit zaměstnanost tamějších Romů. A
nejen jich, protože klientem programu se může stát kdokoli, kdo je v podobné
sociální situaci.
Jejich klíčem k úspěchu je individuální přístup k uchazečům o práci.
Rozšířeným problémem totiž bývá nejen nízká kvalifikace, ale i nerozvinuté
sociální dovednosti – jako třeba schopnost prezentovat se při pohovoru,
zapadnout do kolektivu a podobně. O každého uchazeče se proto stará jakýsi
mentor. Připraví ho na pohovor a pokud místo získá, sleduje ho ještě nějaký čas
v novém zaměstnání, aby se předešlo zbytečným selháním a nedorozuměním.
Organizátoři programu navíc dbají na to, aby zaměstnavatelé zájemce neodmítali
jen proto, že jsou Romové. Důležité je také to, že Romy směrují na otevřený trh
práce, ne do uměle vytvořených projektových míst.
Potěšilo by mě, kdyby se tím inspirovaly i ostatní země. Zkušenosti a studie
totiž ukazují, že opačná cesta – tedy cesta drastického osekávání sociálních
dávek – je slepá ulice. Pochopitelně, práce se musí vyplácet. Ale když se
znevýhodněným skupinám lidí seberou legální zdroje příjmu, aniž se jim nabídne
reálná alternativa, sotva se jim podaří najít si zničehonic práci. Následuje
spíše pád do absolutní bídy. Vznikají čtvrti, ve kterých vzkvétá všechno jiné
než legální práce – od nemocí z podvýživy až po organizovaný zločin. Ghetta, do
kterých si ostatní ani netroufají. Stačí se podívat na chudinské čtvrti Latinské
Ameriky, kde žijí lidé bez sociální pomoci státu.
Fakt, že mnoho Romů žije v Evropě 21. století v téměř středověkých podmínkách
je ostudou nás všech. Proto považuji za nepřijatelné, když politika tyto
podmínky konzervuje nebo dokonce ještě zhoršuje. To, co je potřebujeme, je
pragmatický přístup. Třeba jako ve Španělsku. Žádné zatracování, žádné
romantizování. Jen pomoc šitá na míru.
