romea - logo
26. června 2022 (neděle)
svátek má Adriana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Stehlíková: Politikami zničila vztah

Praha, 28.7.2008 9:40, (Převzato: Ona DNES)

Málokomu je Džamila Stehlíková jedno. Jednu ze dvou žen české vlády a rodilou Kazašku nemohou někteří lidé vystát, jiní jí fandí. Ať už je jako politička jakákoliv, upřít jí nelze, že je to vzdělaná a hovorná dáma.

Je pátek večer. To je spíš čas na kino nebo schůzku s kamarády než na rozhovor do novin, ale váš diář byl jindy plný. Máte vůbec čas se s přáteli jen tak sejít na skleničku?
Určitě si ten čas udělám, ale je pravda, že je to teď složité.

S ministerskou funkcí jste asi přišla o hodně volného času.
O většinu. Člověk má pocit, že sám sobě nepatří. I když se někdy začtu třeba do románu, mám výčitky, jestli bych raději neměla číst řekněme rozpočet. Nemám čas na vyloženě oddechové činnosti, na cestování. Svým zálibám a přátelům se můžu věnovat jen útržkovitě.

Přišla jste z úplně jiné kultury, z Kazachstánu. V rozhovorech jste už několikrát říkala, že kvůli původujste se diskriminovaná necítila. Ale jako žena ano. Jak to?
Už bych to o sobě neměla tvrdit, dostala jsem se jako žena do vlády, ale na druhou stranu - jsme tam jen dvě. To jsem mluvila spíš o lékařském prostředí (Stehlíková je původní profesí psychiatrička). Tam sice neustále roste počet žen, které zastávají vyšší funkce, alemuži pořád převažují. Ato přesto, že mnohéjejich kolegyně jsou pečlivější, mají delší praxi, stejné odborné předpoklady. Jakmile se ale uvolní místo primáře, ani se na ten post nehlásí. Sama jsem to taky jednou vzdala předem, jako jiné ženy. Myslím, že teprve když v té pozici jste, zjistíte, co ve vás je. Ale sebevědomí všech žen by mělo být intenzivně podporováno. A to i v partnerských vztazích.

Jak to myslíte?
Většinou, pokud žena dosáhne vyššího postavení než její partner, vzniká ve vztahu napětí. Znám hodně takových případů. Muž musí buď dávat ostentativně najevo, že to své partnerce dovoluje, nebo její postavení ironizuje a trošku shazuje, aby to jeho žena nebrala příliš vážně. Věřím, že pro novou generaci už to snad nebude problém ve vztahu, stejně tak jako bude tolerovat menšiny s jiným životním stylem. Ale v mé věkové kategorii téměř nelze najít muže, který by to zvládal.

VIZITKA
Ministryně pro lidská práva a menšiny Džamila Stehlíková má české občanství teprve patnáct let. Do Československa přišla s manželem v roce 1988 ze studií v Moskvě.
narodila se v roce 1962 v kazašské Almatě
vystudovala psychiatrii v Moskvě, kde potkala budoucího manžela Milana Stehlíka
v roce 1988 odešli z Ruska, usadili se v Chomutově
v 90. letech pracovala jako vědecká pracovnice ve Státním zdravotním ústavu, specializovala se na problematiku HIV/AIDS
od roku 1998 až do svého jmenování ministryní (za zelené) provozovala soukromou psychiatrickou praxi a učila na univerzitě
rozvedená, má děti Kamilu (19) a Alana (14) Její život v 6 obrazech

Ani váš současný přítel to nezvládá?
Bohužel ne. Vztah s mým partnerem, se kterým jsem byla skoro deset let, se po mém nástupu do funkce prudce ochladil. Vnímal trošku negativně čas, který mu věnuji, tedy spíš nevěnuji. Viděl sám sebe jako člověka, který se stal obětí mé funkce. Časová náročnost ministerského postu náš vztah ohrozila a možná i zničila. A to není jen můj případ. To se v politice stává. Po maximálním angažování ženy se partner cítí zklamán, vyklízí pole, přestává být alfou a omegou své ženy. I když výjimky existují. Ale dle mého názoru je to vždycky ohrožení vztahu. Ale když je láska silná, vydrží.

Vaše nevydržela?
Myslím, že ne. Ten vztah už vnímám velmi skepticky. Partner se mnou sice přišel do Prahy, ale pak se odstěhoval zpět do Chomutova. Říká, že kvůli péči o svou maminku, ale já se obávám, že je konec. Ale já nechci nikoho obviňovat, třeba je to jen moje vina, že jsem doma pracovala i po večerech.

Možná to nebylo ono, když to partner neskousl.
Já myslím, že bylo. Ale náš vztah byl založen na tom, že stojí na prvním místě před vším ostatním. Je zajímavé, že muž má v mnoha vztazích spíš na prvním místě práci, má právo jezdit na služební cesty, pracovat do noci. Je hlava rodiny, žije prací. U ženy se očekává, že na prvním místě bude vztah a rodina. Jakmile má partner pocit, že mu není dáno tolik pozornosti jako dřív, tolik péče, tak má dojem, že v žebříčku ženy klesá. A tím dochází ke zklamání a rozpadu vztahu. Tak to asi bylo v našem případě.

To je mi líto...
Ale tak, člověk vždycky musí volit nějaké hodnoty. Klíčová věc je výchova dětí, v tom jsem myslím dlouhou dobu nacházela zázemí a seberealizaci, ale děti pomalu odcházejí z domu. Dceři je 19 let, odchází studovat do zahraničí.

A syn? Ten je přece mladší.
Je mu čtrnáct. Když jsem se ho na konci června ptala na vysvědčení, nejdřív následovala dlouhá odmlka. Pak přišla sms, že příští rok to bude lepší. Zjevně přemýšlel, jak mi sdělit, že to není žádná sláva. Pak mi po hodině přišla další sms: musíme se víc snažit. A to množné číslo mě přimělo zamyslet se nad tím, že na tom taky nesu díl viny, jak nemám čas, abych zkontrolovala, jestli má udělané úkoly.

Jsou ženy, které by pro záchranu vztahu možnost profesionálního postupu obětovaly. Vy jste mohla zůstat v regionální politice. Vrátila byste to, kdybyste věděla, že vám ministerské křeslo vztah zabije?
Podívejte se, proč máte partnera nebo manžela? Ne proto, aby nosil peníze, abyste spolu budovali byt. Jistě, výchova dětí je základ, ale partner či partnerka má i jinou úlohu. Když je vám špatně, lékař vám oznámí špatnou diagnózu, když přijdete o práci nebo když se rozhodujete vzít jinou práci, pomůže vám a podrží vás. V tu chvíli vám je jedno, jestli vydělává padesát nebo patnáct tisíc, jestli je takovej nebo makovej, v čem se vyzná a nevyzná. Důležité je, že stojí při vás.

Svatební fráze o sdílení dobrého a zlého?
Jistě. Když pak zjistíte, že v něm tu oporu nemáte, tak vám dojde, že asi nemá cenu ten vztah udržovat. Za náš rozchod může politika, tak to můžeme říct. Já nechci, aby to vyznělo, že ho kritizuji. Nedávám nikomu vinu.

Myslíte, že za tím stojí právě ta větší samostatnost žen?
Myslím, že ano. Ženy si můžou dovolit být samy a také jsou asi vůči partnerům náročnější... (zarazí se). Není ten náš rozhovor nějak moc pochmurný? Možná bychom se neměly bavit o osobních věcech.

Přece nebudeme rozebírat zákaz fyzických trestů?
(směje se) To určitě ne.

Už jsme probraly, oč jste kvůli politice přišla, co jste naopak ,ministrováním‘ získala?
Asi to bude znít jako klišé, ale přestala jsem všechno, co se se mnou děje, měřit tím, co to přinese mně. Začala jsem vnímat svoji zodpovědnost za větší skupinu lidí. Život je veselejší a má i pevnější základ, vidíte, že vaše aktivity mají smysl. To dodává energii a elán a přináší to duševní rovnováhu. Myslím, že se mi ve funkci povedlo, že jsou najednou slyšet všechny specializované rady vlády a výbory, že dávají podněty na vládu.

Uznávám, že dřív jsme ani nevěděli, že ty výbory a rady máme. Ale vychází z nich někdy dost kontroverzní návrhy. A kritika a někdy i výsměch pak padají na vaši hlavu. Dokážete to vždycky ustát?
Urážky padají na hlavu skoro každého politika. Ale pro mě je důležité, že ty podněty jdou zezdola, z občanské společnosti, že jsou autentické. I když se některé návrhy zesměšňují nebo karikují, mluví se o nich a debatuje. Já jsem šťastná, že lidé nejsou lhostejní, snažím se reagovat na všechny maily, co mi chodí.

Před chvílí jste telefonovala s vaším stranickým šéfem Martinem Bursíkem a zaslechla jsem, že konzultujete něco z našeho rozhovoru. To se s ním radíte i o osobních věcech?
Víte, odešla jsem z Kazachstánu jako mladá žena. Do té doby mě ale rodiče hlídali na každém kroku. Můj manžel byl naopak nesmírně tolerantní, tak jsem si nějak zvykla na svobodu, že o svém životě rozhoduji sama. Ale někdy mám potřebu se poradit, ovšem je jen velmi málo lidí, kteří jsou pro mě autoritou. A jednou z nich je on. Kdyby se ozval Martin a řekl, že nějaké mé prohlášení jde jiným směrem než zelení, brala bych to velmi vážně.

Myslím, že zelené poškozují jiné věci než rozhovor s jejich političkou na osobní témata. Co vlastně o vaší práci vědí vaši rodiče?
Jen velmi obecné věci. Říkám jim, že má práce je, aby se všechny menšiny měly rády a měly se stejně dobře jako většinová společnost. A jim se to líbí. Ale už jim nemůžu říct, že se zúčastním pochodu gayů a lesbiček, to by moje maminka asi nepřežila. Pocházím z velmi tradiční a konzervativní rodiny, udržuji je v představě, že dělám věci, které nemohou vzbuzovat žádné rozpaky.

Jak často jste v kontaktu s rodiči?
Poměrně často. Minimálně jednou za rok, za dva za námi přijedou. Ale nejvíc se těší na vnoučata. Já jim přichystám kulturní program, oni část trpně absolvují, ale jejich jediná starost je, jestli není vnoučatům zima anebo horko a jakou zmrzlinu si přejí. A tatínek řádí v mém bytě. Buduje poličky na nejrůznějších místech. Já už je nechci, ale on má pořád tendenci mi zdokonalovat byt, protože můj manžel ani můj partner nebyli moc manuálně zruční, spíš intelektuálové. Tatínek se vždycky vyřádil. A maminka obešla obchody ve městě, přinesla záclony, přehozy, nutí mě kupovat nové koberce.

Kdy jste naposledy byla vy v Kazachstánu?
To už je hodně dávno, v tomto směru své příbuzné trochu zanedbávám. Ale rodinné vazby jsou ve mně pevné.

Do Československa jste přišla koncem osmdesátých let. České občanství vám v devadesátých letech udělil osobně prezident Havel. Jak to?
Když jsme se po revoluci přestěhovali do Chomutova, zapojila jsem se velmi záhy do komunální politiky a do občanských aktivit. Chtěla jsem kandidovat do zastupitelstva, ale bez občanství to nešlo. Měla jsem trvalý pobyt, na udělení občanství bych ale musela čekat dlouho. Tak jsem Havlovi napsala dopis o svých aktivitách v občanské společnosti a o tom, že bych se ráda zapojila do komunální politiky. A on mi je udělil.

S českým manželem, Milanem Stehlíkem, jste se seznámila za studií v Moskvě. Do Československa jste spolu přišli za dramatických okolností. Co se to v Moskvě vlastně stalo?
Dělala jsem tam kandidátskou práci, manžel studoval psychologii. Milovala jsem básně, sama jsem je psala. Byl rok 1987, nejlepší básníci byli zakázaní, tak jsem je tajně kopírovala. Pracovala jsem tehdy na psychiatrii, v oddělení závislostí. A tak jsem prosila svoje pacienty alkoholiky, kteří se léčili ambulantně a pracovali v různých továrnách, aby mi je pomáhali množit. Měli ke mně hezký vztah, tak mi pomáhali. Pak se ale stalo, že jeden z nich zapoměl knihu Iosifa Brodského na kopírovacím stole. Když za ním přišli, prozradil, kdo mu to dal. Tak na mě poslali vyšetřovatele. Přišli přímo do ordinace a následoval výslech. Ptali se: Co chcete dělat? Jo tak učit studenty?! Žádná práce, žádní studenti. Tehdy byla psychiatrie často zneužívána, zavírali na ni - jakože na pozorování - i lidi podezřelé z toxikomanie. Řekli, že u mě našli drogy, a zavřeli mě taky na psychiatrii. Toxikomanie byla trestným činem. Naštěstí se mě pak zastali vedoucí na klinice a pustili mě, ale byl to pro nás impulz, že musíme odjet, i když se Sovětský svaz měnil, perestrojka byla v plném běhu. Tehdy jsem si neuvědomila, že odcházím z jedné totality do jiné. Ale tady se mi povedlo rychle sehnat práci a pak už byla revoluce.

Myslíte, že Češi dokáží přijímat a tolerovat jiné zvyky a kultury?
Z pohledu tradice ano. Praha byla a teď znovu je místem, kde se střetávají kultury. Dříve česká, židovská a německá, teď třeba i vietnamská. Česko se vyznačovalo tím, že tady mohly žít ve vzájemné toleranci různé kultury. Bohužel, dvě totality to přerušily.

Ve výzkumech na tom nejsme úplně zle, co se týče tolerance většiny menšin a cizinců. Tedy až na Romy. Myslíte, že se naše - jak říkáte - tradiční schopnost tolerance postupně obnovuje?
Ano. Ale musíte brát v potaz, že česká společnost byla dlouhodobě homogenní, statisticky tu byl počet přistěhovalců a menšin ve srovnání s jinými zeměmi extrémně nízký. To nám vytvořilo ,jednobarevný‘ světový pocit. Ale Češi diskriminují spíš kvůli stáří nebo pohlaví. Romové diskriminovaní bezesporu jsou, ale nikoliv kvůli národnosti. Jsou všeobecně vnímáni tak, že neodevzdávají společnosti práci. Když někdo vybočuje z pořádkumilovného, pracovního života a navíc ještě třeba nějak ruší na veřejnosti, tak to je smrtící kombinace. U nás je totiž velmi silný kult práce. Když žena přijde v padesáti letech o práci, je odrovnaná, má možná tři dospělé děti, má pracujícího manžela, na její výplatě už rodina není závislá, ale ona se cítí naprosto nepotřebná, nevyužitá a trápí se.

Vnímáte v porovnání s Čechy nějak výrazně svůj původ? Neptám se na fráze o ,národních povahách‘, ale asi je nesporné, že historie a geny nás ovlivňují. A Kazachstán byl násilně rusifikován, pod Sovětským svazem jste trpěli déle než my... Jak se to na vás projevilo? Jsou Kazaši národ nacionalistů a tradicionalistů?
Jistěže každého člověka významně formuje prostředí, ze kterého pochází. V Kazachstánu byl skutečně vždy silný vztah k seniorům a úcta k nim. Když tam mluví starší člověk, ostatní mlčí. A žena je autorita číslo jedna. Funguje tam bezbřehá láska k dětem, kterým je často dovolováno víc, než je zdrávo. To ve mně přetrvává, ta snaha ochránit, vytvořit vřelý prostor pro slabší - děti, starší lidi, handicapované. A fakt, že teprve nedávno získala moje bývalá vlast zpět svoji identitu, se na mně taky podepsal. Rusifikace byla skutečně brutální.

Váš dědeček byl v té době vysoce postavený politik, že?
Ano, byl ministrem školství v době, kdy přišel povel z Moskvy, že se na vysoké škole musí zrušit výuka v kazaštině. Pokud někdo chtěl, aby jeho dítě studovalo vysokou školu, tak je dal do ruské školy. Takže veškerá inteligence tu řeč ztrácela.

Proto vy skoro neumíte kazašsky?
Ano. Rodiče ještě umějí, ale moje generace ne. Teď se tam kazaština pomalu vrací, tak jako čeština za národního obrození. Tohle ve mně zanechalo silnou stopu a potřebu chránit kulturu a jazyk.

Zmínila jste, že jste psala básně. V ruštině? Tou teď už nemluvíte skoro vůbec, jaké to je přijít o jazyk, kterým člověk dokázal vyjadřovat nejniternější pocity?
Nepřemýšlela jsem nad tím, ale je pravda, že nejste-li génius, tak nedokážete psát básně v jiné řeči než v mateřštině. Ale pro mě nebyly tak důležité básně, jako spíš porozumění s okolím, jazyk je pro mě důležitý společensky, musíte promlouvat ke svému okolí. A já už promlouvám v češtině, i když s přízvukem. Takže básně už nepíšu. Jen takové básničky pro přátele třeba k narozeninám, a to v češtině.

Je něco, co se v ruštině dá vyjádřit lépe než v češtině? V čem jsou ty jazyky jiné? Co dokáže vyjádřit jen ruština?
V jiné řeči i jinak myslíte a cítíte. Čeština je vřelejší a měkčí. V češtině lze vyjádřit více odstínů, které nemají ruský ekvivalent. Ale i naopak. V ruštině například existuje slovo, které vyjadřuje velice hluboký smutek. Taska (psáno foneticky) - skutečně nedozírně hluboká deprese, člověk nemá východisko. A v češtině to slovo není. Smutek je totiž málo. V českém smutku je naděje. A to je možná to vyjádření ducha jazyka. Čeština je světlejší a vřelejší. Ruština má hlubší patos. Jsou v ní bažiny a hloubky. Je to znát v ruských dějinách, v táhlých písních, že není pomoci. Čeština, stejně jako ta země, je veselejší a vtipnější, třeba i ve vážné hudbě. Ruština je katastrofální, jazyk existenciálních propastí, zatímco čeština je lidštější. Český svět je pro život příjemnější, ve smyslu měkkosti, lehkosti, všechno se dá nějak vyřešit, zabalit, ohnout...

Myslíte, že dokážeme věci udělat ohebnější?
Čeština je řeč Švejka, Dostojevského hrdinové jsou úplně jiní. Jazyk je prostor. V češtině se žije dobře, v ruštině jsou propasti, všechno je dost patetické a zoufalé. I česká politika je humornější, jemnější, méně dramatická. Češi neradi cokoliv hrotí, neumí dělat každou chvíli revoluci. Hledají rovnováhu. Nějak bylo, nějak bude.

Čili jak řekl Jan Werich, když nejde o život, jde o hovno?
Přesně tak (směje se). To je myslím skoro přesné vyjádření smyslu bytí.

Lenka NEJEZCHLEBOVÁ
Přečteno: 1336x
 

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, Džamila Stehlíková



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo