Vzpomínka na Milenu Hübschmannovou aneb jak jsme spolu vařily halušky

„Zdravím Tě, Danielo. Ve čtvrtek jedu na Slovensko, tak si říkám, že bych se
u Tebe stavila,“ volala mi Milena. „No, že ses konečně rozhoupala! Vždyť mi
slibuješ už dlouho, že přijedeš na návštěvu,“ rychle reaguji. „Přespíš u nás,
že? Co mám uvařit? – „Ráda u vás přespím, ale s jídlem si nedělej starosti,
vždyť víš, že jsem vegetariánka.“ – „Fajn, já tedy něco vymyslím.“ Horečně
přemýšlím, čím bych Milenu asi tak uctila. „Dáme si nějaké romské jídlo, třeba
halušky? Co na to říkáš?“ – „Dobře, ty mám ráda, ale bez špeku. Vzpomínáš, jak
je dělala Elenka Lacková?“

Samozřejmě, že vzpomínám, myslím si v duchu. To bude ale pěkná fuška! Už
několikrát jsem se podle Elenčiny receptury pokoušela halušky uvařit a dodnes
mám na to hrůzostrašné vzpomínky. Proč hrůzostrašné? Když pominu, že nejdřív
musíte oškrabat syrové brambory a nastrouhat najemno, přijde na řadu ta nejtěžší
práce. Elenka totiž do halušek nedávala mouku. Nastrouhané brambory hnětla tak
dlouho, až z nich vytlačila všechnu vodu a vzniklo kompaktní těsto, s nímž se
pak dalo pracovat, to znamená nožíkem seškrabovat tenké halušky do osolené
vařící vody. Já to kdysi zkoušela, ale chyběla mi zručnost. Než jsem to
„naškrabala“ do vody, byly některé už uvařené a ty poslední ještě syrové. Když
jsem nechala dovařit ty syrové, ty předchozí se rozvařily a ve vodě byla z
halušek … hrůza! Podruhé jsem těsto zkusila protáhnout přes nokovač, ale dopadlo
to stejně jako předtím: rozvařená šlichta. Ach jo, jestli bude chtít Milena ty
halušky podle Elenčina receptu, Pán Bůh se mnou!

V den, kdy měla Milena přijet, jsem horečně naškrábala fůru brambor. Se
strouháním jsem chtěla počkat, až přijede. Třeba je bude chtít podle klasického
receptu, tj. s hladkou moukou. To jsem jakžtakž zvládla, i když jsem nikdy
nedosáhla dokonalosti mé mamky. „Pojď si to zkusit,“ lákávala mě, ale já
vytrvale odmítala s tím, že mamčiny rychlosti, s níž vyráběla stejně velké
halušky, bych nikdy nedosáhla. „Nebudu se to učit. Stejně je nikdy dělat nebudu.
Takové sprosté jídlo!“ ohrnovala jsem nos. Mamka se mi ale dokonale pomstila.
Při častých návštěvách v naší rodině vždy vařila halušky. Jednou s kysaným zelím
a uzeným masem, podruhé s bryndzou a slaninou nebo s tvarohem či strouhaným
sýrem. Postupně si naše děti halušky tak zamilovaly, že po mně pořád chtěly,
abych jim je vařila. A pokaždé, když jedly babiččiny halušky, mi vyčítavě
sdělovaly, proč jim je neudělám tak dobré jako babička. Po nějakém čase jsem
začala halušky nenávidět. A teď tohle! Sama na sebe jsem si upletla bič. Proč
jsem raději nemlčela a nevymyslela si jiné romské jídlo! Třeba pišoty. Co
naplat? Přemítala jsem v duchu a jala se lstivě brambory strouhat na struhadle s
tím, že udělám ty klasické. Třeba to stihnu než se tu objeví Milena.

Crrr! Crrr! „Mami, mami, už je tu teta,“ radostně poskakovaly děti. Tetu
Milenu moc milovaly. Ona totiž uměla něco, co dnes již umí málokdo. Uměla
chválit. Chtěla po dětech, aby jí malovaly obrázky a pak jim je chválila. Bože,
jak ta uměla chválit! „No vidíš,“ syčel na mě nejstarší Mirek „a tys mi říkala,
že neumím kreslit!“ „Tak jak jsme na tom s haluškami?“ hned se zajímala poté, co
poobjímala, popusinkovala a opamlskovala děti. No tohle! žárlila jsem v duchu.
To kdybych jim dala mlsat hrozinky a oříšky já, asi bych to od nich pěkně
schytala, ale od milované tety by jim chutnaly asi i suché rohlíky. Už jsem
držela v ruce dózu s hladkou moukou s tím, že udělám ty „klasické“. „Počkej,
domluvily jsme se, že je uděláme po Elenčině způsobu, ne?“ – „No jo, domluvily,
domluvily, ale kdo se s tím má mačkat! To mi bude trvat věčnost!“ „Nevadí, já ti
s tím hnětením pomůžu,“ a už se sháněla po šátku na hlavu. Měla dlouhé černé
havraní vlasy a nechtěla, aby se nějaký ten vlas dostal do těsta. Milena se dala
do hnětení, a dětem, aby nezahálely, vrazila do ruky kus bramborové hmoty a
všichni jsme hnětli a hnětli… Po celou dobu chválila děti, jak jsou šikovné a že
bychom to bez nich nezvládly. A děti makaly, až jim nabíhaly žíly na krku. Mezi
chválami stihla jim povyprávět nějakou tu paramisi (pohádku) a považte! Za
chvíli bylo těsto připravené a mohly se tvořit halušky. Vzali jsme si prkénka a
nože a nastal závod. Milena byla samozřejmě šikovnější. Ne nadarmo prožila mezi
Romy v osadě pět let. Já se také vzchopila ke svému vrcholnému výkonu, abych se
nenechala zahanbit. Podle ní jsem třela těsto přímo mistrovsky, ale já si o tom
skepticky myslela své. Nakonec se nám společnými silami podařilo těsto vytřít,
pak jenom krátce povařit a – mohlo se jíst. Dětem jsem udělala halušky se zelím
a s uzeným masem. Mileně se strouhaným sýrem. Všem nám chutnalo, jenom Milena na
chvíli zalitovala, že je vegetariánka, protože s námi nemohla sdílet
nepopsatelný zážitek: jíst ze společné mísy. Na tyto halušky jsme ještě dlouho
vzpomínali. A já si z její návštěvy vzala poučení: více děti chválit než je
kárat. Obohatila nás všechny a dnes nám už jenom zbývá vzpomínat na ni s láskou
v srdci. Už není mezi námi, ale v našich srdcích stále žije.