Minulý týden jsme si připomněli smutné výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939 nacistickým Německem. Jeho představitelé po celé období trvání Protektorátu porušovali ustanovení dosavadní československé ústavy týkající se lidských práv a kromě závažných diskriminačních předpisů směřujících proti Židům se tehdejší vláda v čele s Rudolfem Beranem v područí Německa snažila vypořádat také s osobami žijícími na okraji společnosti. Pro tyto účely vznikl v roce 1940 v Letech u Písku tábor, zpočátku definovaný jako pracovní, později sběrný. Od 2. srpna 1942 tábor dostává přívlastek cikánský a svým zaměřením na jednu etnickou skupinu lidí, tak jak tomu bylo u Židů, s cílem fyzicky je zlikvidovat, by se mohl označit jako koncentrační, byť nesplňuje kritéria tehdejší definice koncentračních táborů, které Německo evidovalo. Romové do tábora v Letech u Písku byli shromážděni, čili koncentrováni, proto, aby byli později transportováni do Osvětimi, kde je čekala smrt. Celkem bylo do Osvětimi přivezeno z letského tábora 420 vězňů, avšak téměř identický počet obětí zahynul ještě na české půdě tábora v Letech.
Již v předešlých dílech série (první a druhý) o táboře v Letech jsme psali o zacházení četníků a dozorčího personálu vůči vězňům, a to zejména ve třetím díle Přisluhovači i sabotéři, ve kterém zmiňujeme také dozorce, již se brutálnímu zacházení v táboře vzepřeli. Velký počet obětí však zemřel zejména kvůli katastrofálním podmínkám, které byly vedením tábora opomíjeny i dokonce vytvářeny. Za nezpochybnitelného viníka, jehož usvědčilo hned několik svědků také z řad dozorčího personálu v pozdějším výslechu, byl velitel tábora Josef Janovský.
Dva záchody na tisíc podchlazených vězňů
Janovský zcela podcenil kapacitu tábora, který byl uzpůsoben pro zhruba 400 osob, a přijal celkem 1145 lidí, což z politického hlediska souviselo s vydáním výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu. Do tábora za doprovodu četníků přijížděly na vozech celé rodiny. Tak velký nápor se téměř okamžitě projevil na celkovém chodu tábora, který nebyl na vzniklou situaci nijak připraven. V ubikacích, což byly dřevěné baráky, se internovaní tísnili bez základního sociálního zařízení. A jak uvádí i dozorce František Kánský, pro celý lágr byly pouze dva společné záchody. Lékař František Kopecký popisuje, jak museli vězni při každé potřebě v noci budit četníka, který je ovšem za to bil, proto pak byli nuceni vykonávat potřebu uvnitř. “Následkem těchto okolností záhy po příchodu cikánů nastala hromadná epidemie průjmových stavů, cikáni však nebyli odděleni a spali společně,” uvádí Kopecký.
V zimních měsících vězňům nebylo dodáváno do vetchých dřevěných baráků téměř žádné uhlí, z čehož byla většina internovaných vysoce podchlazena. “(…) v barácích byla taková zima, že do rána zmrzl i inkoust v kalamáři. Kárancům do baráků mělo se vydávat uhlí podle direktiv daných zemským úřadem. Obviněný Janovský toto uhlí však zadržoval a vydával resp. dal vydávati svým podřízeným kárancům jen velmi nepatrné množství uhlí. Někdy docela vůbec žádné. Kárancům byla velká zima a proto chodili do blízkého lesa na dříví,” popisuje František Malík, tehdejší hospodář v táboře.
Kromě hygienicky nedostatečného prostředí panovala mezi internovanými veliká podvýživa způsobena tím, že Janovský zadržoval příděly určené vězňům. “Slyšel jsem také, že potraviny patřící kárancům byly odváženy z tábora, to mi říkali káranci a zmínku o tom udělal i účetní Novotný, ten však mi řekl, že se to nikdy nedokáže, neboť knihy souhlasí.” (František Kopecký). Vyhladovělí vězni dostávali dle svědectví pouze shnilé potraviny. Lékař Jan Neuwirth popisuje: “(při svém nástupu) jsem zjistil: absolutní podvýživu, nečistotu, hmyz a proto ihned jsem se obrátil na Josefa Janovského a požádal jsem ho, aby zvýšil vyživovací dávky, neboť osobně jsem se přesvědčil, že cikáni dostávají k jídlu shnilé brambory a zelí, které bylo rovněž shnilé. (…) Janovský se vymlouval tím, že má pro internované malé příděly, ale sám jsem viděl v jeho kanceláři bedny umělého tuku a naloženého špeku, ale také jsem slyšel od druhých četníků (…), že Janovský posílá potraviny, které měly býti dány cikánům, na zemský úřad do Prahy.”
Obraz, který předstihl Danteho popisy pekla
Za nejzávažnější lidské selhání při vedení tábora a následném hromadném umírání internovaných je však považováno ignorování stále se zhoršujícího zdravotního stavu vězňů, kvůli čemuž se v táboře rozšířila epidemie břišního a skvrnitého tyfu. “Po stránce zdravotní nebylo učiněno nic. Nebylo potřebných léčiv ani personálu. Když jsem zjistil nějakou chorobu a žádal o opatření převozu do nemocnice, Janovský mi převoz bez důvodu odepřel,” uvádí lékař František Kopecký, který působil v Letech v období 1941 – 1942. V lednu 1943 nastupuje do funkce ošetřujícího lékaře Jan Neuwirth, který už musel čelit vysoké nemocnosti a úmrtnosti narůstající do katastrofických rozměrů. V denním hlášení ze dne 26. ledna 1943 je mimo jiné uvedeno: “mnozí vězni se nacházejí v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit”. K vyšetření, zda se skutečně jedná o skvrnitý tyfus, byl přizván také přední československý mikrobiolog František Patočka, který podal o své návštěvě letského tábora děsivé svědectví o dětských obětech:
“Cigánske deti, okrem dojčiat a práceschopnej mládeže, boli oddelené od rodičov v osobitných veľkých dvoch barakoch, kde na pričiach pokrytých zhnitou slamou boli zväčša ponechané svojmu osudu. Asi trikrát denne cigánska žena priniesla hrniec akéhosi jedla, ktoré rozdelovala pri okraji priče. Spomínam si, že len pohyblivé a zdravé deti priliezli k okrajom a zmocnili sa čiastky pokrmu neuveritelne pripraveného. Deti zjavne choré a slabé sa k jedlu prakticky vộbec nedostali. Pri tomto „stravovaní” cigánskych detí, ktoré bolo skộr podobné zle vykonávanému kŕmeniu zvierat v zoologickej záhrade, som si všimol, že väčšina detí je oblečená v rozpadávajúcich sa košeliach a niektoré boli úplne nahé. Jedinou prikrývkou tohto detského stáda bola veľká celtová plachta, ktorá, samozrejme, pre všetkých nestačila, takže si ju navzájom preťahovali, a to nielen rukami, ale aj zubami. Väčšina detkalila a močila pod seba, pretože v tomto zrejme improvizovanom baraku nebolo postarané o záchody. Aby som zistil skutočný stav hygieny pod celtou, odkryl som ju v celom rozsahu. Prvé, čo som si s hrộzou uvedomil, bol rad detských mŕtvoliek, ktoré ležali medzi deťmi, a druhý, azda tým hroznejší pohľad bol na deti zrejme v agónii, niektoré ešte v horúčkach so strašlivými gangrénami zachvacujúcimi celú dolnú končatinu, ktorá bola čierna až ku stehennému zhybu, alebo celú hornú končatinu. Spomínam si dodnes jasne, že sa tu predo mnou otvoril obraz, ktorý čo do hrộzy predstihol Danteho opisy pekla. Umieranie detí a najmä ich gangrény som si nevedel vysvetliť. Až ďalšia cesta táborom mi ukázala, že aj medzi dospelým obyvateľstvom tábora prebieha horúčkové ochorenie, pre mňa do toho času nevídaného rázu, končiace sa alebo smrťou, alebo prechádzajúce v rekonvalescenciu takú ťažkú, že ani mladí pacienti neboli takmer schopní pohybu.”
Odpovědnost české správy
Celkem zemřelo v táboře v Letech u Písku 241 dětí, 3 chlapci, 4 dívky, 48 žen a 30 mužů. Převážná část vězňů, kterým se podařilo přežít, skončila nakonec v transportech do Osvětimi, kde většinu z nich čekala smrt. A jak uvádí Petr Klinovský ve svém epilogu, ačkoliv za tyto transporty nenesou protektorátní úřady žádnou vinu, tábor v Letech u Písku byl pod faktickým vlivem protektorátních českých úřadů a úředníků a každá z obětí je tak nejen obětí nacistického šílenství, ale také protektorátní správy.
Zdroje:
- Červenka, Juraj.: Škvrnitý týfus
- Klinovský, Petr.: Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců
- Nečas, Ctibor.: Holocaust českých Romů. Svědectví těch, kteří přežili Lety
- Státní oblastní archiv Praha
- Státní oblastní archiv Třeboň
Článek byl převzat ze serveru HATE FREE.
