V několika posledních týdnech bylo na stránkách DR uveřejněno několik textů,
které naznačovaly, že zaměstnanci Člověka v tísni dělají nekalosti, paktují se s
nácky, brání Romům v participaci na životě společnosti, jsou paternalističtí (co
to asi tak znamená?) či popírají etnicitu a podobné lichotivé lži. Že jsem na ně
nereagoval hned, se ukázalo jako chyba, tak se snažím ji napravit.
Protože lží je plná nůše, je načase ji vysypat. Jakub Raška trochu
prvoplánově
popisuje, čemu všemu chudí Romové čelí. S tím se dá v 90 procentech
souhlasit. Čtenář si obdobné texty může přečíst ve vládních dokumentech všech
vlád všech koaličních druhů, na stránkách MPSV, ve stínových dokumentech
opozice, na stránkách krajů, na stránkách řady nevládních organizací, včetně
autorových. Protože popularizačních textů k tématu předsudků a rasismu není
nikdy dost, text jsem osobně přivítal. O co méně podle mne předložil autor k
diskuzi náznaky cest, po kterých se při řešení chudoby ubírat, o to více mě
překvapilo, že v závěru textu bylo jako zlo označena společnost Člověk v tísni
(ještě spolu s odborem pro sociální začleňování ze sekce pro lidská práva Úřadu
vlády ČR). Takže do toho.
Kaj o plakatos?
Raška v kapitole Od slov k činům píše, že blokáda, i když v omezeném počtu lidí,
či jiná forma protiakce, má vždy smysl, protože může místním lidem nastavit
zrcadlo jejich konání. Trochu bych polemizoval s nadřazeným tónem aktivisty,
který chce místním (čtu „hloupým“) nastavovat zrcadlo, ale budiž. V místech, kde
pracuje, se Člověk v tísni účastnil či inicioval řadu veřejných akcí, například
sérii protikampaní V Ústí neonacisty nechceme, (které jako kolega z Člověka v
tísni pomáhal organizovat i Miroslav Brož) a které pak už pod dalšími značkami V
XY neonacisty nechceme organizovaly i další struktury.
V Ústí nad Labem se magistrát města poprvé v Čechách zapojil do podobné
kampaně, zastupitelé hlasovali jednomyslně o usnesení, že v Ústí neonacisty
nechtějí, na budově Magistrátu visel obří plakát – fotografie sousoší lidických
dětí z památníku Lidice, které náckům na Lidickém náměstí ukazovaly záda. Pravda
je, že už tenkrát přijeli někteří aktivisté z Prahy a kritizovali koncert a
vystoupení primátora proti náckům a říkali, že Člověk v tísni je establishment.
Protisystémovým aktivistům samozřejmě nemůžeme nic nabídnout a zůstaneme i
nadále v jejich očích organizací, která se snaží vylepšovat zločinný systém.
Soudě podle textu ale Raška protisystémovým aktivistou není, má tedy smysl s ním
diskutovat. Program postupu obcí proti shromážděním z nenávisti jsme shrnuli do
knihy Nezvaní hosté, která je
veřejně
dostupná.
Nane plakatos
Dále Raška píše o „aktivizaci místních terčů, tedy chudých Romů, která by měla
být součástí našeho konání“. Je pravda, že co se týče blokád a organizování
nepovolených shromáždění, ty sociální pracovníci Člověka v tísni neorganizují,
ani nijak rodiny v tomto smyslu neaktivizují, není to jejich role. Zároveň ale
nikomu účast v protestech nerozmlouvají. Co děláme, je to, že rodiny v
ohrožených lokalitách informujeme o tom, co se bude dít, a orientujeme se
zejména na krizovou intervenci u dětí, které útoky nesou nejhůře.
Raška vybízí k tomu se „ veřejně podivovat nad skandálním paternalismem
Člověka v tísni a Agentury pro sociální začleňování, jež roznášejí letáky, co
vlastně Romům říkají, aby byli v čase pogromů (ano, pogromů) pasivní a
nepodnikali žádnou aktivitu.“ Lidé Člověka v tísni neroznášeli nikde žádné
letáky toho druhu, příčí se to našemu pohledu na svět i odmítání strategie
appeasementu; totéž se týká, předpokládám, i zaměstnanců odboru pro lidská práva
úřadu Vlády.
První zmínka o nevhodném postupu Člověka v tísni byla
v tomto
článku, v němž Míra Brož identifikoval koncert proti pochodu jako
nebezpečnou aktivitu, která se snaží pomáhat náckům a policii a zřejmě něco
popletl. Také je dobré si všimnout, že naši antinazi aktivitu hodnotí jako
„zneužití sociální práce“. Na městském plakátu, na kterém bylo i naše logo
(stejně jako Armády spásy, města, policie a Úřadu vlády), bylo v textu
upozornění na trasu a varování pro automobilisty a výzva k respektování pokynů
policie. Kdo má zájem, napište, plakát mohu poslat.
Pal amende bi amaro
Ze stejného zdroje vychází předpokládám i tvrzení Rašky v závěru jeho textu:
„…podobně je potřeba skandalizovat aktuální paternalismus během jednání o osudu
romských rodin v ostravském Přednádraží a ústeckých Předlicích, kde Romové
nebyli přizváni k jednání o svém osudu a kde mimo jiné zasedli zástupci Agentury
pro sociální začleňování a Člověka v tísni“.
Opět musím říci, že se jedná o lež a manipulaci: Člověk v tísni se situací v
Přednádraží nemá nic společného, jednání se neúčastnil, ač to z formulace
vyplývá. Tvrzení o Předlické situaci je také lež, ale k ní se vyjádřím šířeji.
Protože je to zrecyklované tvrzení Míry Brože, pozastavím se nad
jeho článkem v DR a to touto první informací.
Stavební úřad v Ústí nad Labem řešil hrozící zřícení soukromého domu jeho
úředním uzavřením, když majitel i přes tlak úřadů dělal zásahy do nosných
konstrukcí domu bez stavebního povolení, a to s významným dopadem na statiku
celého domu. Postiženým a ohroženým obyvatelům poskytlo město Ústí nad Labem
krizové přístřeší a následně přechodné bydlení na ubytovně, kde si rodiny
hledají jiné bydlení.
Miroslav Brož vylepil v Předlicích v době jednání o bydlení pro rodiny z
ohroženého domu plakáty, které obyvatele uvedly v omyl, že probíhají nějaká
jednání o jejich budoucnosti, přestože věděl, že se jedná pouze o jednání s
rodinami ze staticky narušeného objektu. S lidmi, které nejdříve vystrašil
zprávou, že se jedná o jejich domy, se následně domáhal vstupu na jednání, které
se netýkalo ani jeho, ani Brožem shromážděných lidí. Z tohoto pořídil video,
které je ke shlédnutí
zde.
K věci spolupráce s rodinami v Předlicích se nesmím a nebudu vyjadřovat,
sociální pracovníci nevytrubují do světa nic ze vztahu či úkolů, na kterých
společně s rodinami pracují. Proto je těžké se nějak se v konkrétní rovině
bránit nařčení z nekvalitní práce, aniž bychom porušili povinnou mlčenlivost a
etiku sociální práce. Rodiny jsou zároveň autonomní ve svých rozhodnutích,
přáních nebo v tom, co říkají a jakou strategii ve své věci zvolí. Respektujeme
zcela jejich vůli spolupracovat s aktivisty a odborníky z
o.s. Konexe, kteří si dle všeho
myslí, že by bylo potřeba zvolit jiné způsoby práce či nátlaku než individuální
podporu jednotlivým rodinám, což je způsob práce, kterým pracují terénní
pracovníci Člověka v tísni.
Tedy: se všemi rodinami z domu v ulici Beneše Lounského, kterých se správní
rozhodnutí státního (nikoli městského, politiky řízeného) stavebního úřadu týká,
byla jejich situace projednána. Na jednání nemohli být zástupci o.s. Konexe ani
další obyvatelé Předlic, kterých se jednání netýkalo. Není to popření komunitní
práce, jak naznačuje Brož, ale respekt k právu projednat své věci v soukromí, k
jedné z povinností sociálního pracovníka.
S rodinami bylo jednáno také jednotlivě a ne v mase všech obyvatel domu,
natož v přítomnosti dalších lidí, kteří s řešenou situací neměli nic společného.
Jistě by nikdo nechtěl, aby k věci, která by se týkala například vás, kdo čtete
tyto řádky, někdo přizval půl čtvrti a za provolávání hesla O nás bez nás. Tyto
způsoby o.s. Konexe a Míry Brože nemají s komunitní prací nic společného a
smutné je, že jsem si jist, že to ví. Sociální práce vychází z přání, schopností
a dovedností rodin, je potřeba se domlouvat společně na společných řešeních.
Tvrzení, že jde dělat sociální práce jednosměrně, neparticipativně je nesmyslné.
Sociální pracovník nedělá nikdy nic za svého partnera v dialogu, ani nic, co si
partner nepřeje. Tedy se definičně jedná o činnost „O nás s námi“.
Historie cesty Předlic do dnešního stavu je dlouhá, Člověk v tísni inicioval
od roku 1999 řadu jednání, článků, publikací a analýz k možnostem jejich
záchrany. Prosazoval jejich revitalizaci v rámci programu Integrovaných plánů
rozvoje měst financovaných z MMR, nakonec dala rada města přednost sídlišti
Mojžíř. V roce 2007 jsme vydali knihu
Kdo drží černého
Petra, kde upozorňujeme mimo jiné na předlickou situaci. Kniha je protkána
výpověďmi místních lidí právě proto, aby dostali slovo a bylo zřejmé, že vědí
jasně, jak se svou situací naložit, a že vědí, co je špatně a co by bylo potřeba
změnit.
Domy v Předlicích mají velmi rozdílné vlastníky. Domy byly částečně soukromé,
částečně patřily městské části. Původně městský fond byl prodáván obálkovou
metodou v letech 1998 až 2002, domy vesměs kupovaly bohaté romské rodiny,
představit si za tím může každý, co mu fantazie dovolí. Po upozorňování na
rizika, které tito noví vlastníci představují, byl zbytek domovního fondu prodán
v roce 2004 firmě Spobyt. Ten poté prodal domy jedné pražské společnosti s r.o.,
která je během několika měsíců rozprodala, částečně kriminální struktuře s.r.o s
bílými koni, kteří vytahali na falšované odhady cen nemovitostí z bank úvěry.
Nyní jsou nemovitosti napsány na s.r.o v likvidaci či lidi, které není možné
dohledat, a zároveň jsou tyto nemovitosti jako zástavy u bank.
Domy chátrají, jsou postupně rozebírány a jsou nebezpečné. Situace čtvrti
jako celku není našimi silami nijak řešitelná, je možné řešit jednotlivé domy a
podporovat jednotlivé rodiny. To v síle dvou teréních pracovnic a jednoho
předškolního klubu děláme, seč můžeme. Jaký bude osud Předlic, rozhodnou zejména
majitelé nemovitostí, i postupná demolice ohrožujících ruin ze strany města je
právně nejistá cesta.
Skončím poslední citací z textu Jakuba Rašky a dávám mu za pravdu: „Ani velké
antirasistické hnutí nemůže omezovat problém na samotný rasismus, jelikož se z
nás pak můžou stát v podstatě bezzubí antirasističtí specialisté. Jedna z věcí,
které se stále nedaří, je zjišťovat lokální mocenské a ekonomické zájmy –
pokládejme si otázku: „Komu pomůže ghetoizace sociálně slabých?“ Sice to už může
být nebezpečný podnik, ovšem – jak prohlásil jeden kolega z SOS Přednádraží –
antirasismus není hra pro malé děti.“
Odpověď na otázku, kterou si sám položil, je ovšem všude dostupná, stačí
neposlouchat slepě tetřevy i hlušce. Víc číst. Nebo se zeptat. V případě Předlic
stačí jen prohledat web. Nicméně se obávám, že i když se obnaží motivace všech
silných i slabších hráčů na scéně a dojde k porozumění situaci, což by se mělo
rozhodně udělat, pořád to není fimfárum, které svět neviděl. Rychlé řešení není,
je ale cesta – podporovat jednotlivé rodiny a děti na jejich cestě a vyjednávat
politická řešení, investice a ochranu těm, kteří ji potřebují. Ale statisticky
častěji zůstává jen u cesty pro jednotlivé rodiny. Pokud někdo udělá víc než to,
jen dobře. Zatím jsou to však jen žalmy a klevety.
