2. díl. Kříž s trnovou korunou v Letech objednali pozůstalí, hlasy proti výstavbě vepřína vyslyšeny nebyly

Zveřejňujeme druhý díl seriálu, který se věnuje poválečným dějinám bývalého tzv. cikánského tábora v Letech u Písku, resp. jeho místa a okolí, na něž měl vliv celkový vývoj historie Romů na území Československa. A to jak ze strany státního aparátu, snah vládních představitelů i úředníků řešit „cikánskou otázku“, tak ze strany romské inteligence, která usilovala o demokratický dialog a sebeurčení. 

Od 50. let, kdy se stabilizovala vláda Komunistické strany, se mohla země více soustředit na tzv. cikánskou problematiku, která si žádala řešení. Z původních českých Romů se jich po válce vrátilo v řádu několik stovek, ve velkých vlnách však přijížděli Romové ze Slovenska. A to jednak ti, co měli v úmyslu se zde usadit a začít lepší život, tak tací, jejichž řemeslo si vyžadovalo přemisťování (např. brusiči). Romští aktivisté a vytipované autority, kteří byli systematicky vyškolováni k působení na „převýchovu nepřizpůsobivých“ nedokázali plnit svou roli takovým způsobem, aby se integrace s majoritou provedla podle představ a co nejrychleji. Faktorů, které nebyly v souladu s představou „občana socialistického státu“ bylo tolik, že se v následujícím období přistoupilo k zásadním rozhodnutím. A to i přesto, že byly patrné také ohlasy z odborných kruhů, jež asimilaci jako nástroj řešení romské problematiky odmítaly a zdůrazňovaly pěstování romského jazyka, definování etnické klasifikace Romů a jejich statusu ve společnosti (viz např. Vědecká rada při Orientálním ústavu ČSAV).

Jako akt zrovnoprávnění Romů s majoritní společností byl zrušen zákon č. 117/1927, jež ovlivnil osud Romů za války. Ovšem, v praxi ke zlepšení statusu rozhodně nedocházelo. V roce 1958 dochází k nejzásadnějšímu zlomu této doby pro život Romů v Československu. V říjnu 1958 byl zveřejněn zákon č. 74/1958 „o trvalém usídlení kočujících osob“. Ten se netýkal pouze těch, kteří skutečně kočovali, ale i těch, kteří byli např. v obci trvale hlášeni, ale neměli trvalé zaměstnání apod. Nepřesná definice pojmů tak vedla k libovolnému výkladu úředníků i jeho nepříjemným následkům. Také v tomto období se  romská inteligence marně pokouší o rovnocenný dialog a svolení k založení vlastní organizace a podpory emancipace Romů.

Barák z tábora v obci

Jak již bylo zmíněno v předešlém díle, v roce 1959 vznikl krátký dokumentární film Nezapomeňte na tohle děvčátko, v režii s Miroslavem Bártou. Film vypráví o tragickém osudu dětí internovaných v táboře v Letech u Písku, které byly transportovány do Osvětimi. Film byl promítán na několik mezinárodních festivalech a jeden celý rok se promítal v Praze jako předfilm. V roce 1961 byla dokonce zveřejněna v literárních novinách jeho recenze.

Konec 60. a začátek 70. let je v souvislosti s vypořádáním obětí genocidy Romů charakteristický také tím, že se zvedla vlna žadatelů tzv. 255-ky, čili zákonu 255/1946 o odškodnění vydávaného na kategorii Československý politický vězeň. Ač tato možnost existovala  od roku 1946, o tom, že mohou žádat i bývalí romští vězni z tzv. cikánského tábora v Letech anebo Hodonína u Kunštátu, případně pak dále transportovaní do Osvětimi, se mnohdy přeživší dozvídali náhodou. Významnou roli v šíření této informace, ale zejména v pomoci při vyřizování (procesu trvajícím i několik let), měl Svaz Cikánů-Romů (SCR 1969-1973).

Místo, na kterém stál do roku 1943 tzv. cikánský tábor v Letech u Písku, bylo „vyčištěno“. Někteří pamětníci uvádí, že jeden z  „baráků“, které v táboře stály, stál později v samotné obci na soukromém pozemku (osobní výpověď pamětníka, 7. 12. 2018, Lety u Písku), nejspíš sloužící jako sklad pro hospodářské stroje. A zřejmě vzhledem k epidemii tyfu, který v tehdejším táboře propukl, se obec zavázala, že po válce, následujících 40 let nebude na místě stavět.

Další krok k objasnění kříže

O tom, že přeživší i pozůstalí chodili na místo, kde ztratili své příbuzné i dvacet let po skončení války, máme jen kusé informace. Jedním z vodítek může být již zmíněný film z roku 1959, kde lze shlédnout kříž s trnovou korunou. Letský kronikář, pan Čanda, v roce 1992 zaznamenává tuto vzpomínku: „Z vyprávění mého tchána někdy z let 60. – do zdejší hospody přijel příslušník, jehož příbuzní v táboře zahynuli. U přítomného zdejšího koláře Er. Šlapáka (už nežije) objednal a zaplatil zhotovení dřevěného kříže s drátěnou trnovou korunou pro Lipěže. V kronice ovšem zápis jsem marně hledal.“ 

Jelikož film byl natáčen už na konci 50. let, mohli bychom předpokládat, že pamětník (a jeho zprostředkovatel) nedatovali přesně tuto událost a následné zasazení kříže, vrhá to ale další světlo na objasnění jeho vzniku. Kronika odkrývá ještě jeden záznam týkající se vzpomínkových aktů v období před výstavbou velkovýkrmny. Roku 1968 se konal neveřejný pietní akt romským obětem na hřbitově v Mirovicích (což bychom mohli dávat do souvislostí také s uvolněním politické atmosféry a zahájeným demokratizačním procesem, v němž získával vznik SCR velmi jasné obrysy).

Velkovýkrmna

Nicméně, od 70. let se pak začíná jednat o výstavbě velkovýkrmny, resp. hledání vhodného místa na stavbu velké výkrmny vepřů s moderní technologií a odpovídající klimatizací. Lokalita obce Lety – Bobina vyhovovala ve všech směrech. Pamětník tehdejšího období jednání se zastupitelstvem obce vzpomíná, že se jako jeden z mála proti této stavbě postavil právě z hlediska pietního místa (osobní výpověď 7. 12. 2018).  V místní kronice se v roce 1974 uvádí: „Byl postaven gigant na výkrm vepřového dobytka „praseks“. Postaveno bylo deset hal, každá na tisíc kusů a dokončeno to bylo koncem listopadu 1974.“   

O existenci tábora na tomto místě byli zadavatelé stavby, její realizátoři a samozřejmě i místní obyvatelé informováni, nezřídka to byli samotní pamětníci. (Jedna z obyvatelek Let vzpomíná, že její dědeček pomáhal tehdy samotné baráky stavět a pak dál brigádničil v jejich okolí. Když se pak zastal vězněného dítěte, kterého četník zbil kvůli „nedovolenému pohybu u plotu“, byl vyhozen z práce.)

V samotné kronice obce je bezprostředně po zápisu o výstavbě vepřína v roce 1974 vepsán čtyřstránkový popis života v tzv. Cikánském táboře. Za jediné pietní místo se ovšem považovalo bývalé pohřebiště v nedalekém lesíku u tábora, kam pohřbívali oběti tyfu.  

Jak konstatoval jeden z respondentů, který  podal výpověď pro studijní účely (viz Pařízková 2007), jakmile pár set metrů od masových hrobů vyrostly budovy vepřína, nikdo z nich tam už dál nejezdil.