„Jeho největší síla byla v umění vyprávět, kouzlu osobnosti a dobrosrdečnosti, která z něj byla cítit,“ vzpomíná na spisovatele a předního romského buditele Emila Cinu jeho spolupracovník František Bikár
z organizace ROMEA.
Emil Cina byl vyučeným frézařem a vystřídal několik dělnických profesí, až se nedopatřením objevil před mikrofonem Českého rozhlasu v roli moderátora, kde pak několik let setrval. Byl vyhledávaným vypravěčem historek z vlastního života i prostředí dalších Romů. Dokázal strhnout své obecenstvo a měl také sílu skrz svou osobnost bořit předsudky konkrétních lidí o Romech.
„Při sněhové kalamitě ve vlaku ho chytla vypravěčská nálada a začal bavit spolucestující jednou historkou za druhou. Bylo až dojemné pozorovat, jak osazenstvo vagonu, které nejdřív toho statného chlapa černého jak bota pozorovalo při nastupování do vlaku s nedůvěrou, úplně roztálo,“ popisuje romistka Eva Zdařilová.
Emil Cina svůj život zasvětil propagaci romštiny a dětem. Až do své smrti, už těžce nemocný, stále jezdil po školách, vyprávěl, předčítal dětem říkanky, které pro ně napsal, a diskutoval s nimi o romštině.
Na věčnost odešel v říjnu 2013. V roce 2013 byl oceněn in
emoriam cenou Roma Spirit. Početné obecenstvo v sále Pražské křižovatky její předávání do rukou manželky Věry provázelo dlouhým potleskem ve stoje.
Emil Cina se narodil, a celý život také prožil, v Praze. Jeho rodina pocházela ze slovenské romské osady, kde se živila zemědělstvím. Po válce přišla, podobně jako řada dalších Romů ze Slovenska, na pobídky podnikových náborářů do Čech. On sám se vyučil frézařem, později pracoval dvě desítky let spolu se svým otcem jako řidič v Uhelných skladech v Praze. Po revoluci začal působit v Českém rozhlasu Regina jako správce budovy. Později se stal také redaktorem a moderátorem pořadu pro menšiny Klub dorozumění. V roce 2002 se pak vrátil k práci správce, které se věnoval až do důchodu.
Cina byl rozeným vypravěčem. Dokázal bavit své okolí hodiny a hodiny nekonečnou zásobou historek z mládí, romského života nebo cestování. Spojení tohoto talentu s jeho dobrotivým charakterem z něj tvořilo člověka, kterému chtěli být ostatní nablízku. Protože jim s ním bylo jednoduše dobře a současně se po většinu času výborně bavili.
„Emil byl nesmírně laskavý člověk plný optimismu a humoru, což přenášel i do své tvorby,“ vzpomíná Eva Zdařilová, bývalá šéfredaktorka časopisu romistických studií Romano džaniben, se kterou v posledních letech svého života úzce spolupracoval. „Vždy nahlížel věci z té lepší stránky. Sklenici nikdy neviděl jako zpola prázdnou, ale vždy zpola plnou. Byl velkým vypravěčem. Měla jsem moc ráda jeho charismatický hlas a nakažlivý smích,“ dodává.
V tom se s ní shoduje také František Bikár z organizace ROMEA, se kterou Emil Cina v posledních letech spolupracoval coby oblíbený lektor na základních školách. „Jeho největší síla byla v umění vyprávět, kouzlu osobnosti a dobrosrdečnosti, která z něj byla cítit. Díky tomu pro něj byla komunikace s lidmi hračka a z pro ostatní neznámého pana Ciny se během chvilky stal bavič, střed pozornosti, člověk, se kterým se smějete,“ vzpomíná.
U mikrofonu Emil Cina
Byl to právě rozhlas, který naplno rozvinul jeho vypravěčský talent, protože se na jeho vlnách mohl realizovat. Sám velmi rád často a bravurně vypravoval historku, jak k jeho první přítomnosti ve vysílacím studiu došlo. Jednou totiž do vysílání nedorazili moderátoři pořadu a vedení hledalo na poslední chvíli náhradu. A tak se stalo, že si vzpomněli na romského správce budovy, který byl znám svým laskavým vyprávěním, a do pořadu se tak hodil. Emil se své role zhostil s nadšením a u moderování a práce redaktora na několik let zůstal.
Také v té době se začal aktivně věnovat písemné tvorbě. Podobně jako u mnohých jiných romských autorů ho ke psaní přivedla známá česká romistka Milena Hübschmannová. Ta začala roku 1990 vydávat romský časopis Amaro Lav (Romské slovo), kde Emilovi otiskli první básně. Později působil také v dalších romských časopisech (Gendalos a Nevo romano gendalos), kde se soustředil zejména na tvorbu pro děti, která byla jeho vášní až do jeho smrti v roce 2013, romskému jazyku a překladům.
Do konce svého života také pravidelně přispíval do současných romských časopisů a novin jako Romano Hangos, Romano voďi nebo Kereka. Publikoval také v několika sbírkách poezie i prózy, poslední roky mu vycházely texty ve sbírkách romského nakladatelství KHER, jeho vlastní kniha mu však nikdy nevyšla.
Cinova prozaická díla, většinou krátké povídky ze života, charakterizoval laskavý humor, pochopení pro potíže druhých i výzvy k vzájemnosti. Dokázal bravurně vystihnout často tragikomické situace, včetně barvité charakteristiky postav a situačních dialogů.
„V jeho tvorbě se fantasticky projevovala jeho schopnost vyprávět. Během chvilky čtení jeho textu jsem se vždy ihned přenesl na místo nebo do situace, o které vypráví. Jeho postřehy, cit pro přenesení atmosféry a přitom svižnost mě vždy hrozně bavily,“ vzpomíná Bikár.
A romistka Eva Zdařilová dodává další z rovin způsobu práce. „Preciznost a pečlivost. Celou řadu svých děl znal slovo od slova nazpaměť, protože jim věnoval velké soustředění a piloval je k dokonalosti. Zatímco především básně psal s lehkostí a tvořil rovnou finální díla, na svých prózách pracoval mnohem usilovněji,“ pokračuje. „Často předčítal celé pasáže své ženě Věrce a konzultoval s ní různé formulace, než dospěl k textu, který považoval pro sebe za uspokojující a pro čtenáře obohacující,“ doplňuje.
A byla to právě jeho žena Věra, která s ním seděla dlouhé hodiny u počítače a jeho povídky nebo básně pečlivě ťukala do klávesnice, zatímco on neúnavně diktoval. Když Věra udělala nějakou chybu nebo nestíhala jeho tempo, byl nervózní. Nezřídka se u počítače odehrála hádka, často zapříčiněná rozporem vyjádření v romštině ze strany Věry, jejíž romština se od té Emilovy mírně odlišovala.
Romanes
Emil Cina byl jedním z největších buditelů a propagátorů romštiny v Česku. Svá díla psal zásadně ve své mateřštině, až posléze je překládal do češtiny. A přirozeně se snažil o její podporu také mezi Romy, které běžně potkával – ať už na školách při workshopech, kterých se účastnil, nebo na ulici. Vytrácení romštiny z romských domácností ho velmi trápilo.
„Několikrát jsem i zažila, jak zastavil v Karlíně nedaleko rozhlasu Regina, kde pracoval, mladé maminky, když slyšel, jak mluví se svými dětmi. Buď se pozastavoval nad tím, že je slyšel mluvit česky, přestože věděl, že jejich mateřštinou je romština, nebo je naopak chválil, když slyšel romštinu. Snažil se tak za romštinu orodovat nejen svojí tvorbou, ale i motivováním a podporou mluvčích ve svém okolí,“ vystihuje jeho povahu Zdařilová.
Péči o romštinu a její záchranu promítal také do své tvorby pro děti. Byl jedním z mála romských autorů, kteří se kdy na malé čtenáře zaměřovali. Nepsal pro ně jen pohádky, které můžeme najít i u hrstky jiných autorů, skládal pro ně básničky a říkadla.
„Já na něm coby autorovi oceňovala zaměření na dětské čtenáře. Není moc romských autorů, kteří tvoří pro děti. Emil si to vzal za své poslání s vědomím, že se romsky v rodinách hovoří čím dál méně a že je třeba aktivně romštinu podpořit právě u té nejmladší generace,“ popisuje Zdařilová.
Emil Cina plánoval vydat dětskou knihu s romskou abecedou. Ke každému písmenku vytvořil krátkou říkanku, díky které by se pak děti mohly písmenko snáze naučit. Nestihl však najít ilustrátora, který by byl schopen knihu převést do konkrétní vizuální podoby.
Neúnavný bojovník
Psaní jako takové Emila Cinu velmi bavilo. Ještě větší vášeň ale objevil v přímém kontaktu s dětmi, kterým mohl své říkanky přednášet, číst povídky nebo recitovat básně – jak jinak než v romštině. Činil tak aspoň částečně i ve třídě, kde bylo romských dětí minimum, aby je před jejich spolužáky podpořil a ukázal jim, že je romština plnohodnotným jazykem. Následně s dětmi neúnavně diskutoval a vyprávěl své oblíbené historky. A děti ho milovaly.
„S Emilem jsem procestoval desítky základních škol, kde dětem vykládal o romské historii, romštině, romipen. Vzpomínám si, že když začal cokoliv vykládat, dokázal hravě zaujmout jak děti, tak učitele. Naprosto jednoduše po třech hodinách strávených v autě a po dvou rychlých cigárech na benzínce dokázal za pár minut získat důvěru a suverénně se stal součástí místa, kam přijel,“ usmívá se Bikár. „Když jsem ho navíc představil jako romského spisovatele, dětem i učitelům spadla čelist. On se samozřejmě skromně bránil, že jaký je on spisovatel a hned raději začal vyprávět,“ doplňuje.
Emil Cina tak dokázal své obecenstvo strhnout a řada lidí po setkání s ním revidovala svůj pohled na Romy jako celek. Vyzařovala z něj totiž dobrota a touha porozumět a moci vysvětlit. Poslední léta svého života prožil bojem s těžkou nemocí. I přesto ale stále jezdil do škol, psal povídky a básně a účastnil se literárních čtení. Zemřel 20. října 2013 ve věku 65 let.
Protože byly vedle zahrádky Emilovým životem především už několikrát zmíněné historky, hodí se zakončit tou, kterou přidala Eva Zdařilová.
„Před lety byl pozván na literární večer na univerzitu v Innsbrucku a já jela s ním, abych mu tlumočila. Cestou zpátky nás chytla vichřice a železniční trať mezi Plzní a Prahou se díky popadaným stromům stala neprůjezdnou. Asi na čtyři hodiny jsme uvízli ve vlaku někde v polích u Zbirohu. Už jsme za sebou měli sedm hodin ve vlaku a Emil coby silný kuřák už doslova trpěl. A ukázalo se, že není zdaleka sám. S charismatem sobě vlastním dokázal zorganizovat z kupé průvodčího kupé kuřácké. A navíc s druhou třetí cigaretou se v něm probudila vypravěčská nálada a začal bavit spolucestující jednou historkou za druhou. Bylo až dojemné pozorovat, jak osazenstvo vagonu, které nejdřív toho statného chlapa černého jak bota pozorovalo při nastupování do vlaku s nedůvěrou, úplně roztálo. Když jsme pak konečně popojeli do stanice, odkud nás odvážel autobus na náhradní vlak do Berouna, nehrnuli jsme se do těch prvních autobusů. Někteří spolucestující schválně čekali na autobus s námi, aby si ještě mohli doposlechnout historky.“
Převzato ze serveru Hate Free Culture –
https://www.hatefree.cz/.
