Ivan Gabal a Karel Čada: K nárůstu vyloučených lokalit přispěla krize, ale hlavní vinu nese naše společnost
Proč dochází k nárůstu vyloučených lokalit, proč roste počet lidí, kteří v nich žijí? Analýzu problému přináší text sociologa a poslance Ivana Gabala a jeho kolegy ze společnosti GAC Karla Čady v Hospodářských novinách.
Gabal s Čadou připomínají výsledky letošního průzkumu vyloučených lokalit: Počet ghett se během posledních deseti let téměř zdvojnásobil a žije v nich až o 50 tisíc víc lidí. A konstatují: „Vzestupný trend nepochybně ovlivnila ekonomická krize a nárůst počtu lokalit i vyloučených spoluobčanů lze částečně připsat i detailnější identifikaci sociálně vyloučených lokalit. Dominantní vliv lze však neoddiskutovatelně připsat nastavení, účinnosti a cílevědomosti veřejných politik.“
Neboli: Jsou tu jistě vnější faktory a také máme jemnější sociologické nástroje, nicméně hlavní vinu neseme jednoznačně sami.
Ve vzdělání jdeme opačnou cestou než vyspělý svět
Autoři konstatují, že jedním z hlavních problémů, který ovlivňuje sociální vyloučení, je vzdělání. A v této oblasti náš vzdělávací systém selhává: Generace, která v ghettech vyrůstala po roce 1989, dosáhla horšího vzdělání než generace jejich rodičů. „Je tím narušeno vzdělanostní paradigma moderního světa, kde se vzdělanostní úroveň generaci od generaci zvyšuje,“ hodnotí autoři.
A dodávají, že problém českého školství ilustruje ještě jeden podstatný poznatek průzkumů: České děti nebaví škola téměř nevíc ve srovnání ekonomicky vyspělých zemí skupiny OECD.
Stát nemá zájem o kvalitní projekty
Gabal s Čadou připomínají, že úspěšnost ve škole dětem komplikuje i časté stěhování, které je dáno nutností hledat dostupné bydlení. A dodávají: „V současnosti se v politice bydlení mírně blýská na lepší časy. Vláda má koncepci sociálního bydlení a některé radnice samostatně hledají modely, jak sociální bydlení poskytnout. Zkušenost však velí neradovat se předčasně. Dobře našlápnuto mělo před pár lety i ministerstvo školství, než veškeré reformní snahy skončily působením dvou minulých ministrů.“
Podle autorů žádný reformní program naopak ještě ani neexistuje v oblasti zaměstnání. A o slibné projekty některých neziskových organizací, obcí nebo škol není na celostaátní úrovni zájem.
„Politiky státu pěstují svou zavedenou a pohodlnou administrativní rutinu. Ti, kteří se snaží jít za hranice těchto rutin a administrativních jistot, na svých postech dlouho nevydrží. Této praxi nakonec podlehla i slibně se vyvíjející Agentura pro sociální začleňování, která se příliš zaměřila na práci v terénu a méně na práci v úřadu. Státní politiky jsou nejen bez kontaktu s lokální zkušeností, ale i zahraničními příklady dobré praxe. Tato situace pak spolehlivě brání tomu, aby tvůrci politik přicházeli z inovativními a promyšlenými nástroji na řešení“, tvrdí Ivan Gabal a Karel Čada.
Celý text si můžete přečíst zde
