František Kostlán: Kauza Terezínské iniciativy - romský holocaust je rovný holocaustu židovskému

Kauza Terezínské iniciativy (TI), která prostřednictvím svého předsednictva a správní rady institutu Terezínské iniciativy (ITI) odmítla čtení jmen romských obětí nacismu na svátek Jom-ha-šoa, je členitější a složitější, než jak ji podávají někteří pozorovatelé. Nejde o rasismus či xenofobii, ale o nezvládnuté dědictví holocaustu. S odmítnutím čtení jmen romských obětí nacismu v tomto případě ovšem nelze souhlasit. Za celou kauzou stojí ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.

„Rasismus a xenofobie“

„Jak jinak než jako xenofobní si lze vyložit výroky představenstva Terezínské iniciativy o tom, že ,holokaust existuje pouze ve spojení s židovským etnikem´, že ,pro jiná etnika je třeba užívat jiný termín´, či že ,nelze při této příležitosti spojovat utrpení Romů, homosexuálů, polských odbojářů a dalších obětí německého nacionalismu´?“ rozčiluje se, do určité míry právem, v Mladé frontě Dnes Šimon Krbec.

Právnička Klára Kalibová se s tím nemazala už vůbec a šmahem označila každého, kdo má v této věci jiný názor než ona, za rasistu. Jistě, i mezi Židy najdeme pár rasistů či anticiganistů, jde o lidi, kteří hodnotí své okolí stejně jako lidé z většinové části společnosti, aniž by si uvědomovali, že tyto názory se dříve či později svezou i na židovskou menšinu, tedy i na ně. Ale to se netýká tohoto případu.

Ani mně se nelíbí, že předsednictvo TI a správní rada ITI nechtějí, aby se na Jom-ha-šoa četla i jména romských obětí. A nesouhlasím s jejich závěry. Termín holocaust se podle mě používá správně i pro genocidu Romů nacisty. A pokud jde o utrpení: je stejně bolestné pro Židy i Romy – i pro další oběti totalit. Avšak obviňování TI z rasismu a xenofobie vychází z neznalosti, názory odpůrců čtení jmen romských obětí na Jom-ha-šoa vycházejí z jejich vnitřního stavu, tedy ze stavu obětí nacismu a jejich potomků z druhé i třetí poválečné generace, který je přímým důsledkem holocaustu. Pojďme se na to podívat blíže.

Pavlátova kampaň

O čem se zatím nepsalo, je fakt, že za celou kauzou stojí ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát, který od roku 2018 „pracuje“ na odstranění ředitelky Institutu Terezínské iniciativy Terezy Štěpkové z funkce (právě tento institut pořádá veřejné čtení jmen obětí nacismu na Jom-ha-šoa). Kromě čtení romských jmen na „čistě židovský svátek“ jsou mu trnem v oku i projekty týkající se Romů, jimiž se ITI vedle jiných aktivit zabývá. Tvrdil také, že Štěpková nechce spolupracovat s Židovským muzeem, ale to může být i manévr zastírající jeho snahu dostat ředitelku ITI pryč z místa.

Pavlátovi se trvalým tlakem nakonec podařilo do představenstva TI a následně do správní rady institutu prosadit pár lidí, kteří mají stejný či podobný názor jako on. A ti pak začali tlačit i na ředitelku institutu, který TI založila. Dřívější osazenstvo předsednictva TI i správní rady ITI bylo s ředitelkou institutu zajedno.

Momentálně to bohužel vypadá tak, že Pavlátovi a jeho názorovým souputníkům se možná v dohledné době podaří Terezu Štěpkovou z místa ředitelky ITI sesadit, protože ta i přes nařízení shora nechala letos na Jom-ha-šoa číst i jména romských obětí nacismu.

Nacisté chtěli vyhladit i Romy

Pavlát se v časopise TI v roce 2018 odvolává na stať Jad Vašem (památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli), která prý „holocaust definuje jako zavraždění přibližně šesti miliónů Židů nacisty a jejich spolupachateli,“ a zdůvodňuje to tím, že „Židé nebyli jedinou obětí Hitlerova režimu, ale byli jedinou skupinou, kterou chtěli nacisté úplně vyhladit“.
Fakt, že po válce nebyly romské oběti nacismu uznány jako součást holocaustu, vycházel právě z tvrzení, že Romové neměli být vyhlazeni v celém nacisty okupovaném území. Toto tvrzení ovšem je ovšem dost zkreslené.

Nacisté měli s Romy stejné úmysly jako se Židy: jejich vyhlazení, ze stejných, rasových důvodů. Jediný rozdíl spočíval v tom, že Židé byli považováni i za politického či ideologického nepřítele, kdežto Romové nikoli. To ovšem podle mého názoru není důvod pro tvrzení, že u Romů nešlo o holocaust. Na základě norimberských zákonů bylo ve 30. letech v Německu stanoveno, že rasovým nepřítelem číslo jedna jsou Židé a za nepřítele číslo dvě byli stanoveni „cikáni a cikánští míšenci“.

Jak píše historik Michal Schuster na serveru Romea.cz, již v komentářích k norimberským rasovým zákonům se roku 1936 uvádělo: „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni.“ Tzv. “konečné řešení cikánské otázky,” dokonané během druhé světové války po téměř celé Evropě vyvražděním několika set tisíc Romů v nejrůznějších táborech, ale i masovými popravami mimo ně, z této definice tzv. “rasové méněcennosti” vycházelo.

Německý Úřad pro rasovou čistotu (založený již v roce 1936), v čele s doktorem Ritterem, na základě „výzkumu“ určil, že „cikáni nejsou čisté krve“ a představují pro árijce hrozbu. Doporučil proto deportaci Romů a jejich odstranění. Šéf SS Himmler sice zprvu navrhl vytvoření zvláštní rezervace pro Romy, ale v praxi nacisté namísto toho začali Romy shromažďovat v místních koncentračních táborech. Tzv. „konečné řešení cikánské otázky“ pak přinesl Himmlerův rozkaz z prosince 1942 o deportaci Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Poté i do vyhlazovacích táborů dalších.

Většina Romů navíc nezahynula v koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci evropských Židů a Romů (a komunistů) v týlu postupujících německých armád.

„Těsně po válce nebylo jednoznačně řečeno, že mezi rasově pronásledované patřili společně se Židy také Romové, neboť byla v podstatě akceptována nacistická teorie o tom, že Cikáni / Romové jsou asociálním prvkem ve společnosti. Přežívaly tak předsudky, které byly zdůvodněním nacistické genocidy,“ připomíná jeden z důvodů, proč nebyly romské oběti nacismu zahrnuty do holocaustu, Michal Schuster.

Hrůzně jedinečná genocida

Ve stejném článku Leo Pavlát píše: „Válečné utrpení Romů včetně vražd tisíců z nich v plynových komorách by ani neumenšilo, ani nesnížilo, kdyby ITI na Holocaust.cz nezpochybňoval, že nacistické konečné řešení židovské otázky bylo projektem genocidně hrůzně jedinečným.“

Právě za slovy „genocidně hrůzně jedinečným“ se skrývá skutečný důvod „privatizace utrpení“ či „konkurence obětí“. V rozhovoru na Romea TV o zákazu čtení jmen romských obětí nacismu na Jom-ha-šoa tyto termíny použili novinář Patrik Banga („privatizace utrpení“) a spisovatel Jiří Padevět („konkurence obětí“), který byl doposud členem správní rady institutu, ale zmíněné rozhodnutí tohoto orgánu a chování některých účastníků sporu jej znechutilo a přimělo k rezignaci.

Oba termíny udávají směr, kterým se vydat, chceme-li se dostat k podstatě věci. Mnoho Židů z poválečných generací hledá alespoň nějaký smysl nesmírného utrpení, kterým prošli za druhé světové války Židé jako celek i jejich rodinní příslušníci a další blízcí, protože tak velké utrpení, které nedává žádný smysl, je i zpětně neúnosné, leckdy až nesnesitelně bolestné – a vytváří či udržuje hluboká traumata (či posttraumatickou stresovou poruchu), která zdědili formou mezigeneračního přenosu. (Pokud by se někdo chtěl blíže seznámit s podrobnostmi, jak koncentráčníci a jejich potomci tento vnitřní stav snášejí a prožívají, může si přečíst můj esej na toto téma, který jsem nazval Můj holocaust.)

Mnoho takto postižených lidí, zdaleka nejen Leo Pavlát, hledá onen smysl v jedinečnosti židovského utrpení. Pocit či tvrzení, že Židé jsou Bohem vyvoleni trpět za ostatní je součástí židovské tradice. A pochopitelně jim vadí, když někdo tento obraz zpochybňuje tvrzením, že někdo druhý trpěl stejně hluboce jako oni (jejich předci).

Kdo tvrdí, že jde o rasismus a xenofobii, měl by se napřed seznámit s dostupnými fakty z židovské historie i současnosti.

Ostatně Pavlát a někteří lidé z vedení Terezínské iniciativy nejsou přímo proti společnému čtení židovských a romských obětí. Vadí jim, že se tak má dít na “čistě židovský svátek Jom-ha-šoa,” který má podle nich zahrnovat pouze čtení jmen židovských obětí a židovských hrdinů – navrhují proto, aby se společné čtení jmen obětí odehrálo jindy. „Pro případné čtení jmen všech zavražděných, jejichž smrt je obecně spojována s termínem holocaust, považuji za vhodný den 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinů proti lidskosti,“ píše Pavlát.

(Proti veřejnému čtení jmen romských obětí nacismu je ovšem bezvýznamná skupinka několika málo Romů. Je to dáno tím, že její tahoun František Lacko pracoval pod Terezou Štěpkovou v institutu Terezínské iniciativy a rozešli se ve zlém. Jeho brojení proti připomínání romských obětí plyne z osobní msty namířené proti ní. Čtení jmen obětí není proti romské tradici, jak Lacko nyní tvrdí, protože se mu to hodí. Tuto skupinku bych nebral vážně a nedával jí více prostoru, než jí dle jejího „významu“ přísluší.)

Společenská odpovědnost je důležitá

Osobně nesouhlasím s důvody, proč bylo společné čtení jmen na Jom-ha-šoa zavrhnuto. Necítím se a nechci být „profesionální obětí“, je podle mne nepatřičné, když si oběti nacistů (komunistů, totalitářů) mají vzájemně konkurovat, nemyslím si, že utrpení Romů bylo a je menší než utrpení Židů. To, jak lidé snášejí utrpení, je individuální záležitost.

A jako člověk, který se několik desetiletí zabývá extremismem, xenofobií, rasismem, antisemitismem či anticiganismem si na rozdíl od příznivců zákazu společného čtení jmen obětí na Jom-ha-šoa uvědomuji, že každé rozdělování lidských prožitků a pocitů podle etnicity či náboženství vede k nepřímé podpoře extremismu a utužuje nenávist k lidem.

Jak jsem napsal v jednom ze dvou dopisů (e-mailů) správní radě ITI před jejím rozhodováním v této věci, při své práci jsem se utvrdil v tom, že útok na jakoukoli společenskou menšinu je zároveň útokem na menšinu židovskou (a samozřejmě i naopak), protože nesnášenlivost se nikdy nezastaví jen u jedné odlišnosti. Během období protiromských demonstrací jsem byl přímým svědkem toho, jak se takové postoje utváří, od hesla „Cikáni do práce“ přes heslo „Cikáni do plynu“ až k heslu „Hitler to měl dokončit“ – a k náckům se postupně přidávali místní a další lidé, kteří do té doby neměli s extremismem co do činění.

Velkou synagogou v Plzni jsme na místě hájili před takovým náckovským pochodem – když procházeli kolem, skandovala část z nich heslo „Židi do plynu“, za němého přihlížení policistů. Společně s dalšími jsem tam během jejich akce četl jména obětí nacismu a jejich etnicita mi při tom nepřišla vůbec na mysl.

Podle mých zkušeností je neprozřetelné upřednostňovat pocit, že nějaký svátek je „jen můj“ před odpovědností za dění v celé společnosti.