Karel Holomek: Romové jsou národ! A je to klíč k jejich integraci.

K názorům, které nedávno vyjádřil k Romům v rozhovoru pro Romeu Roman Krištof, mám několik zásadních připomínek. Shodou okolností se to stalo tématem, nikoliv pro polemiku s názory Romana Krištofa, nýbrž proto, že právě nyní vláda přijala jako svůj závazný dokument Strategii integrace Romů do společnosti do roku 2020 a krátce před tím byla přijata ve Sněmovně novela školského zákona, která se týká i vzdělávání romských dětí na české škole, až dosud ne příliš úspěšného.

To vše spolu souvisí.

Především si nemůžeme myslet, že jakýkoliv program nebo plán je už zárukou změny. Ani v nejmenším. To potvrzuje i sám fakt, že podobné vládní strategie a programy tu máme již od roku 2000 – a ne zrovna špatné. 15 let je tu program – a nic. Spíše zhoršení. Proč?

Rozhodují vztahy ve společnosti, duch společnosti, jestli je přítomna alespoň tolerance vůči menšinám a zejména vůči Romům. Při panující nenávisti vůči nim, kterou sdílí až 80 % obyvatel Česka, lze jen stěží očekávat, že vládní program budou lidé podporovat. Ani náhodou.

Tento stav je třeba nějakým způsobem měnit a změnit, alespoň po vyhovující vzájemné dohodě a úmluvě na základě racionálních úvahy: společně tu žít budeme, dohodněme se na pravidlech hry, ať nás to nestojí tolik peněz a nervů.

Jaké důsledky nám přináší momentální stav, tedy naprostá izolace mezi většinou a romskou menšinou?

1. Jak řečeno, nedaří se efektivně plnit program integrace

2. Vysvětluje, proč i takový expert, jako je Roman Krištof, si neví se spoustou věci rady: jsou Romové národ, nebo jen nějaká skupina, prolezlá kulturou chudoby, které se v čelo staví pár „národovců“, co se buší v prsa, že oni jediní jsou ti praví? Krištof neví! Často nezná ani novinky vedoucí ke zlepšení, jako např. tu Strategii, kde se řada věcí vyjasňuje, ale on je nezachytí, není při tom.

3. Romové sami se dostali na naprosté scestí, asi 1/3 z nich je v naprosté izolaci a pasivitě, ze které už tato skupina nikdy nevyjde. Přesto ani lidé v této skupině nemusí nutně rezignovat na své romství a také nerezignují, a často je to to jediné nač ještě nestačili rezignovat. To je bod +. Je to generace od 30 výše.

4. Většinová společnost vnímá jako romskou jen tuto menší problémovou skupinu jako celek a tak nepřípustně generalizuje a tím má našlápnuto k negativnímu hodnocení a radám, které se podřizují nenávisti. O nějakém romském národě, romské inteligenci a romských vzdělancích ani zdání. Vše špatně.

A přesto je to jinak a může to být jinak!

Nejdříve se zastavme u programu romské integrace do roku 2020, právě vládou přijatého. Sleduji jeho vývoj od počátku a práce na něm trvala asi rok. Poprvé se použilo způsobu který bych nazval „participativní přípravou“. Nedá se říci, že diskuse o něm byla příliš široká, probíhající ve veřejnosti, ale přece jen měla charakter věcné diskuse na níž se podíleli i Romové a to zásadní měrou.

Tedy. Jací Romové? Kdo je nominoval? – řekl by Krištof.
Byli to občanští členové Rady vlády pro romské záležitosti, až na malé výjimky mladší Romové z regionů, kteří si zvolili šťastnou náhodou do čela Davida Beňáka, mimochodem šéfa sociálního odboru jedné z městských pražských částí, vzdělaného romského vysokoškoláka. Ten dokázal moderovat a usměrňovat diskusi k této koncepci tak, že z ní vyšel docela rozumný elaborát , bohužel čítající několik stovek stran.

Ze začátku vyvolávala Koncepce, kterou zpracovali úředníci Úřadu vlády Sekce pro lidská práva, značné protesty. Dokonce vládní Agentura pro sociální začleňování byla považována za jakýsi pilotní projekt celé integrace, jakoby záležitosti sociální byly jediné a rozhodující v procesu integrace.

Spíše než v kruzích členů vládní Rady to vyvolávalo odpor v neformálních diskusích mezi Romy, které se přece jen vedly, také na stránkách tehdy jediného periodika romského Romano hangos. Integrace byla vnímána mnohem šířeji a to z pohledu identity Romů a jejich pojetí jako národa. V konečné verzi byl tento koncept přijat a sociální práce a boj proti vylučování má svoji oddělenou stránku. Ovšem fakt, že sociální vyloučení Romů zasahuje dosti masivní část romské populace, nesmí být jako fenomén hodný pozoru opomenut.

Ve Strategii jsou tedy Romové jako národ definováni se vším všudy: historií, jazykem, kulturou a holocaustem včetně podpory, většinou verbální. Zejména jazyková stránka není dovedena do reálnější podoby. Naproti tomu památce holocaustu byly věnovány značné finanční prostředky. Ale i tady je nutno si položit otázku: cítí se být Romové národem i ve své sociální tíži?

Jsou Romové národ?

Vždycky jím byli. I za časů daleko horších. I za časů Marie Terezie, kdy se pohybovali po teritoriu nevymezeném jediným jazykem, používali svůj. Zůstali příslušníky národa Romů i v okamžiku smrti v plynových komorách, kde umírali nikoliv proto, že by byli asociálové, nýbrž proto, že byli Romové, stejně jako umírali Židé.

Po sametové revoluci v tomto postoji byli podporováni na celém evropském území. Setkávali se s příslušníky evropských Romů. Zatímco tito prožili celý život v relativní svobodě a osobnostním rozvoji a odlišovali se se od našich Romů sebevědomím a hrdostí,
u nás Romové v období totality měli co dělat, aby udrželi kontinuitu ve vnímání své identity, protože jim v tom bylo bráněno. S výjimkou krátkého období v době pražského jara za existence Svazu Cikánů – Romů v počátku sedmdesátých let minulého století.

I administrativa EU tomuto faktu dává za pravdu. Nepochodili tady nic ani výzkumníci a teoretikové z plzeňské univerzity Marek Jakoubek s Tomášem Hirtem. Jaké chyby se dopustili?Neodpustitelné už z pohledu pravidel vědeckého bádání.

Z omezených výzkumů v romských osadách učinili jednoznačný závěr platný pro celou šíři populace: Romové produkují jen kulturu chudoby. Tyto závěry aplikovali na celou romskou pospolitost nejen u nás, ačkoliv dobou, vývojem a reálnými projevy se Romové prezentovali zcela jinak.

A při tom jim nevadilo, že lidé, které zkoumali, mezi sebou mluvili jen romsky a oni sami z té řeči neznali ani slovo. Známý fakt, že v řeči je ukryt duch národa, jim zcela unikl.

Proč se tak velké procento Romů se dostává na sociální dno?

Nepochybně je to vzdělanostním handicapem a tím i těžší možností získat práci, natož kvalifikovanou. Ale už těžko se vysvětlí, bez přiznání skryté nerovnosti, proč u Romů je nezaměstnanost až do výše 90%, oproti 10 % nezaměstnanosti v celé společnosti.

Otázka tedy zní: Dostává se dosti masivní část romské populace na sociální dno jen proto, že trpí absencí vzdělání, nebo jsou tu i jiné důvody, na příklad etnicita? Odpověď na tuto otázku je i zásadním sporem mezi sociálními programy Člověka v tísni a některými romskými nevládními organizacemi a především Muzeem romské kultury v Brně.

Proč by nutně měla rozdílná odpověď znamenat i jistá rizika a nebezpečí v prosazování programu integrace Romů do společnosti? Vždyť sociální práce mezi Romy jistě i Romům prospívá!

Nebezpečí je několik

Omezováním se jen na sociální práci mezi Romy, někdy dokonce i definicí, že tato práce je konána na občanském principu, nejen pro Romy, se jaksi automaticky přiznává, že Romové jsou současně asociály se všemi problémy z toho plynoucími. Zastánci tohoto přístupu přehlížejí, že dnes je tu už jistě nejméně dvoutřetinová část této populace, která asociální není.

Jak jinak by asi Romové byli vnímáni ve společnosti, pokud by byli mohli být považováni za suverénní národnostní skupinu, se svým jazykem, kulturou, historií, podílem na osvobozovacím boji proti nacismu, atd.? Ani náhodou! I EU, ačkoliv oficiálně přiznává Romům národnostní statut, to ve skutečnosti a ve finanční podpoře nebere v úvahu. Setkal jsem se i s několika eurokomisaři, kteří tyto rozdíly vůbec nevnímají.

Česká škola se silnou lobby speciálních pedagogů to dokládá víc než hrůzostrašně. A fakt pomatených hlav Jakoubků, Hirtů. Krištofů, spolu se značnou částí lidí ve společnosti to smutně dotvrzují. K dovršení celé hrůzy i několik romských absolventů plzeňské univerzity.